Vlády se střídají, proklamují své programy. I ta současná vláda s důvěrou Poslanecké sněmovny usiluje o důvěru a podporu široké veřejnosti. Na můj vkus je však pomalá, váhavá i setrvačná v jedné s klíčových otázek, kterou je bydlení obecně a dostupné bydlení zvlášť.
Kam oko dohlédne, opakuje se stejný způsob přístupu vlády k bytové politice. Proklamují ty nejlepší úmysly ale dopadá to vždycky stejně. Nijak.
Topolánkova a Nečasova vláda setrvávala (a ODS dodnes setrvává) v jakýchsi naivních představách že vše, co je stanoveno zákonným rámcem, vše co je sdílené více lidmi, třeba zajištění bydlení v družstvech, vše co je sociálně limitováno a podporováno je zbytečné, špatné a deformující. Proto jejich bytová politika byla v rámci pravicových stran nejen v Evropě naivní, raritní a nefunkční. Schází jim znalost, že například sociální bydlení v Británii v sedmdesátých letech obnovovala pravice, především Margareth Thatcherová, dnes jejich systém čítá 2,2 miliony bytů, družstva všech druhů a oboru jsou v USA pod ochranou Republikánů, ostatně prezident Trump je dával již ve volební kampani za příklad převzetí odpovědnosti, svépomoci. Družstva všech oborů mají v USA 130 milionů členů. A mohl bych pokračovat dál.

Sobotkova vláda nebyla za 4 roky schopna nalézt alternativu, řešení, principy reformy bytové politiky a sociálního bydlení zejména, vytvářela jakési nové formy v Evropě nezvyklé a nefunkční. Logicky je neprosadila. A ministryně za hnutí ANO Karla Šlechtová namísto spolupráce s odborníky praxe první, co po svém nástupu na ministerstvo udělala, bylo zrušení sekce bytové politiky a ponížení tohoto oboru až na konec v nedohlednu své pozornosti.

Současná vláda má mnohé v programu, ale otálí. Zdá se, že sociálním demokratům umožnila začlenit do programového prohlášení slušný základ reformy bydlení, ale nyní v praxi pokračuje v naivní nesystémové praxi a v zásadě v nečinnosti - fronty na půjčky na bydlení schopné uspokojit jen cca 700 osob jsou toho prvním příkladem, naivní představy že jediné co schází je zjednodušit stavební řízení a vše hodit na obce je příkladem druhým.

Vlády ignorují svět, trendy moderních zemí. Dostávají různé mezinárodní dokumenty, které i Česká republika podpořila. Příkladem budiž loňská rezoluce Valnáho shromáždění OSN o roli družstev v sociálním rozvoji. Naše vláda prakticky vytrvale ignoruje výzvy OSN, aby posilovaly partnerství a využívali potenciál družstev, v našem případě bytových. Mohu jemnovat desátky zemí, nejen Evropských, kde je tato forma velice využívána, ale u nás? Miniserstvo spravedlnosti vcelku barbarsky oklešťuje právní úpravu existujících družstev jakoby to byly obchodní korporace jako každá jiná. Neznalost jejich právnických mileniálů o roli družstev je přímo laboratorní příklad ignorace tradic a mezinárodních zkušeností, i rezoluce OSN. Nikoho to nezajímá.

Na jaře roku letošního přijala Rada pro lidská práva OSN, na svém zasedání v Ženevě rezoluci o "přiměřeném bydlení jako součásti práva na přiměřenou životní úroveň a v tomto kontextu také právo nebýt diskriminován". Chce do agendy 2030 právo na přiměřené bydlení začlenit. Kosponzorovala ji též Česká republika, ale to je tak vše, co pro právo na bydlení udělala. Ostudné. Ruce zvedáme, jinak mnoho neděláme.

Když čtete program starosty New Yorku, že chce pro chudé lidi postavit do roku 2025 až 250.000 dostupných bytů a na dostupných serverech vidíte, že se program naplňuje, tak Vás ze situace v Česku jímá beznaděj. Nedávno jsem publikoval článek obsahující tyto argumenty: 

Nabízíme v České republice různé alternativy bydlení, cenově dostupné, v různých sektorech od pronájmu za rozumné peníze, přes různé formy sdíleného vlastnictví třeba v bytových družstvech, asociacích či korporacích až po vlastnictví domku či bytu? Zastávám názor, že již 28 let spíme hlubokým spánkem zahleděni do naivních vizí. Na jedné straně je důsledkem „obchod s chudobou“, když nemáme rozumný systém sociální pomoci lidem na okraji společnosti, na straně druhé stres těch, kteří si byt koupí a téměř celý rodinný rozpočet po mnoho desetiletí padne na splátku hypotéky. A nájemní bydlení – splašený kůň bez hranic, nic víc. Uteklo obcím pod rukami, rozprodání dík dlouhodobě regulaci a ztrátám ve správě majetku a nyní bez žádné, byť tržně konformní regulace.
A přece stačí se rozhlédnout po moderní Evropě. Struktura bydlení je ve většině těchto zemí shodná. Nabízí od vlastnického bydlení přes nájemní bydlení, neziskový sektor - (systém HlM ve Francii) sdílené bydlení v bytových družstvech (Německo, Norsko, Švédsko Portugalsko) či jiných formách bytových asociací (Británie) korporací (Holandsko), neziskových bytových společností (Rakousko, jejich model vznikl v roce 1873 v regionu Čech) až po záchrannou síť sociálního bydlení, která povětšinou využívá ony neziskové formy výše popsané. Doplňuje je permanentní sociální prací s lidmi, kterým u nás říkáme „nepřizpůsobiví“, dávají jim šanci k návratu do standardních poměrů.
Ve všech uvedených zemích činí neziskový sektor od 25 % (Rakousko) do 35 % (Francie) z celkového počtu bytů na trhu.