Zdvořilost znamená způsob jednání a vystupování, který vyjadřuje respekt a úctu ke druhým. Má být prezident republiky zdvořilý? Ano či ne?

Zdvořilost je uvědomělým vnějším výrazem slušnosti. Slušnost může být člověku dána, zdvořilosti je nutné se naučit. Základem slušnosti je tedy úcta a ohleduplnost k bližním; zahrnuje i úctu k sobě samému.

Jsou milovníci bonmotů slušní a zdvořilí? Nebo škodolibí? Lze je brát vážně? Jak odlišit, kdy mluví vážně a kdy „bonmotují“? Když v přednášce použije slušný člověk, nikoliv plagiátor, cizí myšlenku, citát, předešle slovo „cituji“. Když bonmotista bonmotuje, neměl by sdělit: „Bonmot – neberte mě vážně“?  Ano či ne?

Je-li ale bonmotujícím pan prezident, je to situace složitá. Ústavní činitelé jsou mnohdy vázaní protokolem, jakousi zvláštní procedurou, tedy ceremonií procedurální, ale též určující vhodnost oblečení, a také etikety, chování. Prezident je představitelem naší země též pro zahraničí, takže protokol, jako součást diplomacie by měl znát. Chová se pan prezident podle takových pravidel?

Vždy zažiji trochu šok, když se vracím ze zahraničí, z místa, kde jen stěží „dosáhnete“ na internet a nemáte tedy mnoho zpráv. To se mi přihodilo tento víkend. Nyní čtu zprávy, komentáře a nestačím se divit.

První bonmot přednesl pan prezident o kalašnikovu, což jak známo je samopal ruské konstrukce, který používali vojáci SSSR, a dnes je rozšířen po celém světě. (je výrobce – Rusko pro pana prezidenta nějak symbolické?) Konstatoval, že kromě demokratických voleb se zbavíte politika, rozuměj premiéra Sobotky, na což se ptala jakási dívka sotva plnoletá, jeho použití odstraní politika dokonale také. Bonmot? Tedy „vtipné slovo, vtip, rčení či úsloví“?

Moc se mě to jako bonmot nezdá. Spíš jako hloupost, tedy pokud by autor nebyl prezident, tak tedy nemoudrost. A že by jen ňouma měl s bonmotu strach? Slovník svěřuje slovu ňouma význam, cituji: „ kanimůra, hlupák, neprůbojný, břídil, tupec, bojácný tvor, moula ..“ A protože mluvil o premiérovi, takže takto, opět nepřímo označil předsedu vlády. Je to vhodné? Já jsem se párkrát s panem premiérem setkal, v letech 2004 až 2010 dost často. Ale jako ňouma, kanimůra atd. na mne nikdy nepůsobil. To je už zakrytá, ale dost silná urážka. Má na to prezident právo, byť zvolen v přímé volbě?

A nejen to, Sobotka je prý paranoidní. Tedy, opět podle významu slova ten, kdo připisuje indiferentním (nevýznamným) podnětům osobní význam, chorobně podezřívavý, iracionálně se obávající lidí, kteří ho prý nenávidí a pronásledují.
Pak ale pan prezident přepsal lehkostí sobě vlastní ústavu, když vyložil článek 74 Ústavy, který zní: “Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády“. Premiér nemusí prezidentovi nic vysvětlovat, je to kogentní ustanovení, nepochybné i pro středoškoláka. Ale náš pan prezident dodává: „Pokud by došlo k návrhu na odvolání pana Ťoka, tak pouze se souhlasem předsedy hnutí ANO pana Babiše.“ Opět nové pravidlo vzniklé v přímé volbě? Hloupost. Ústava platí.  
Nemyslím si, že by premiér před návrhem na odvoláním ministra dopravy, přehlížel předsedu koaliční strany. Ale z titulu ústavy pan prezident klame, slibuje, co nemůže splnit. Zajímá ho vůbec ústava? Ano či ne?
Opět bonmot? Jistě nikoliv. Jen se stará pan prezident o něco, k čemuž nemá v ústavě oporu. Je věcí premiéra a vnitřních vztahů uvnitř koalice, zda a s kým bude premiér o odvolání jednat a jistě by tak udělal, právě proto, že je to slušný člověk. Ale prezidentovo prohlášení je znovu nepravdivé.
A pak pokračoval: „Zásadně se nevměšuji do vnitřních záležitostí jakékoli politické strany. I když u ČSSD je situace specifická, protože tu jsem spolu se svými kolegy osm let budoval ze sedmi na třicet dva procent. A samozřejmě, že mi je líto, když takto vybudované dílo někteří neumětelové přivádějí do nižších pater politického vlivu. Nu, a protože zastávám názor, že politiku dělají spíše osobnosti než bezvýrazní úředníci, tak si vážím hejtmanů, kteří řídí své kraje“.
No ono to s tímto tvrzením není také úplně pravdivé. Sněmovní výsledky předsedy Zemana šly od 32,31% v roce 1998 (ODS tehdy 27,74) v následujících letech a volbách do senátu jen a jen dolů (senát 1998 jen 11,11 % hlasů – ODS 33%, rok 2000 pouze 3,70% hlasů a jeden mandát) a krajské volby v roce 2000 též nevyhrál, dostal jen 14,66 % hlasů.
Na úředníky a personálie byl pan Zeman mistr, kdes mu nikdo nevyčítá kauzu ministra Svobody, jednání s Altnerem, a pana Miroslava Šloufa, který, pro mnohé osoba kontroverzní, jej vlastně „zemákem“ dovezl do Strakovy akademie, dnes pan prezident nezná. A jeho šachové partie?
Jako předseda ČSSD se sám rozhodl rezignovat na funkci předsedy. Hráč na šachovnici byl vždy poměrně dobrý, ale nevedla ho k tomu skromnost, jen strategie. Věděl, že volební výsledek roku 1998 jen stěží zopakuje, svým dědicem prosadil Vladimíra Špidlu, poctivce, o kterém si také myslel, že není schopen volby vyhrát. Předpokládal, že vítězem voleb v roce 2002 bude ODS Václava Klause a v prezidentských volbách si, kromě podpory své strany domluví podporu od Václava Klause. A ejhle, Vladimír Špidla volby vyhrál. Události kolem prezidentských voleb, kdy parta nevěrných kandidaturu Miloše Zemana komentovat nebudu, znám ji jen velice zprostředkovaně. A když se uchýlil na vysočinu a psal, jak se mýlil v politice, byl to opět Miroslav Šlouf, kdo ho směroval zpět do vysoké politiky.
Pan Zeman se vyjadřuje, že vlastně trpí, když neumětelsky vedená ČSSD ztrácí vliv. Ale ani slovo o tom, proč nepomohl přesvědčit poslance a jeho věrné pány Melčáka a Pohanku, kteří se podivně v roce 2006 rozhodli podpořit ODS Mirka Topolánka proti ČSSD, když Topolánkova vláda nezískala důvěru sněmovny a ODS tak měla jen jediný pokus a řešením by pak byla buď vláda pod vedením ČSSD, nebo nové volby. O tom ale až jindy, těmto událostem jsem byl hodně blízko, dokonce jsem z pověření tehdejšího předsedy ČSSD s panem zemanem osobně jednal. On si kladl podmínky, které jsem měl sdělit jen předsedovi strany, jako důvěrné. Než jsem s vysočiny dojel do Prahy, hlásil je Český rozhlas a já byl nazván „emisarem“. Změna názoru v průběhu hodiny? Těžko říci.

Je mě velice nepříjemné psát tyto řádky ale ještě nepřijatelnější jsou pro mne urážky slušných lidí, politiků. Premiér Sobotka je nesporně jiným typem politika než lidi (se vší úctou k nim) jako byl  Miloš Zeman, Jiří Paroubek, či Mirek Topolánek nebo Václav Klaus. Nepoužívá „pluralis majestatis“ tedy neoslovuje se první osobou množného čísla jako jeden z prezidentů, nehřímá z tribun jako bůh pomsty, nevyhledává konflikty. Bonmot od něj neuslyšíš. Je zásadový, klidný a cílevědomý, jeho vláda funguje přes všechny možné rozpory. Není v politice zdaleka novicem a samozřejmě ví, že v politice je vše do času a že i jeho osud předurčí volby budoucí, neb jak se zpívá v jednom blues „získat je nic a udržet víc“. Nezdá se mi, že by tím břemenem politiky byl nějak zneklidněn a snaží se poctivě vykonávat svůj mandát. A myslím, že může ještě mnohé překvapit. Ale o tom psát nechci.

Jen chci upozornit, že považuji za velice nešťastné, když se pan prezident vmlouvá jen „lidu prostému“, který rád slyší, že vše je špatně, když se (s omluvou) snaží blížit stylu Antonína Zápotockého (nikoliv politickým přesvědčením, ale stylem, ten chodil za dělníky do hospod na pivo s uchem a mluvil prý sprostě). A o problematice migrace mnoho neví, nezná mezinárodní úmluvy, ač má na hradě excelentního diplomata. A to bez ironie.

Vím, že má úvaha spustí mnohdy verbálně nevybíravý odpor příznivců páně prezidenta. Ale nemohu překročit svůj stín a mlčet, když se střetává vychytralá vulgarita skrytá do rádoby moudrých beztrestných bonmotů, ale jinak otevřeně nepřátelská a ponižující k jinému ústavnímu činiteli, který je sice protokolárně oproti prezidentu upozaděn, ale co do významu daleko významnější pro řádný chod této země.

Proto kladu otázky. Má odpověď zní asi takto: Můj pokus o bonmot: „Pane prezidente, mlčeti zlato“.