Věčné vlny okolo pana prezidenta a jeho projevů již tolik nezabírají, migrační vlny táhnou již méně, dostavil se totiž z přehršle informací o migraci jistý nadhraniční útlum, veřejnost tyto informace (dočasně) přestává vnímat. Co dál? Až jim do náruče spadla kauza ukradených zpráv zveřejněné záměrně na Kalifornském serveru.
Titulky jako „Drsně o poměrech v ČSSD,,“ nebo …“Sobotka pohrdá Čechy,“ nebo „Nabouraný Sobotka bude jen sbírat škody“ mluví za vše. A tak se povedl. Mediální hydra zakletá právem veřejnosti na informace spustila své hody. Zdá se, že být premiér v Kostnici bude zítra upálen.
Když je některý politik, byť bez vlastního přičinění a nedůvodně zasažen, dějí se divné věci. Všichni všechno vědí, ti co by měli promluvit, mlčí a čekají, jak hluboká krize nastala. Nejen to. Najednou kde kdo hovoří o kvalitě a bezpečnosti přístupových hesel (aniž by se vyznal v postupech hackerů) a ti, od kterých bych to čekal, například členové politického grémia ČSSD strany mlčí také (alespoň do okamžiku kdy píši tuto úvahu). Někteří neumí ovládat ani chytrý telefon, ale najednou prozřeli a vědí, že na vině je špatné heslo soukromé schránky. A hackeři se jim jen smějí.
Jste-li ve významné ústavní funkci, pak jste cílem mnohých aktivit, mnohdy jen z recese, možná ale s konkrétním cílem. Politické soupeření je přece jen souboj. Nic nového pod sluncem. Vybavuje se mě řada obdobných situací v minulosti. Tak jen jeden z nich.
Je, a vždy bylo přece obvyklé, že osoba premiéra a předsedy strany je totožná. Výjimky potvrzují pravidlo. Obě funkce přitom vykonává současně. Pro post premiéra má aparát příslušné sekce Úřadu vlády, podléhající jiným pravidlům práce ve státní správě, kdy informace i elektronická pošta je (měla by být) zajištěna zcela jinak, úřad má svého bezpečnostního ředitele, vedoucího úřadu a další, kteří za tuto skutečnost odpovídají.
Oddělit styk s členy strany s vládní agendou je nutné. Lidový dům je v podstatě opuštěn, a tak byla asi do jisté míry využita zažitá cesta soukromé schránky s komunikaci.
Jistě každý z nás má svoji osobní e-mailovou adresu. Pan Sobotka je, přes svůj svěží věk, v ČSSD vlastně rutinérem, působí v ní od roku 1989 a dosti dlouho přinejmenším jako poslanec. Řada přátel (což je legální oslovení v ČSSD) tedy má jeho osobní adresu, sám nejsem výjimka. Ale vraťme se k rádcům.
Nejlépe se vládne, či vladařům radí, z křesla svého obýváku u sklenice vína. Hledivše na zpravodajství, čtouce noviny, mnozí cítí nutkání oslovit svého předsedu a poradit, co by měl dělat jinak, proto i ona důvěrná oslovení „Slávku“. Mnozí by něco ovlivnili, jedni bona fide, jiní možná i s jiným cílem, ČSSD není složena s lidí prověřovaných Národním (či jiným) bezpečnostním úřadem. Když se k takové osobní schránce politika dostane straník, může on stěží ovlivnit, co mu kdo píše. Ale nepozoroval jsem v této kauze, že by se premiér podle těchto rad choval.
Poradce je osoba sui generis. Ota Novotný je v podstatě součástí inventáře strany již mnoho let a pokud by byl zcela nepoužitelný, již by dávno pro předsedy strany a jeho aparát nepracoval. Ale ne vše, co navrhuje, radí, adresáti rady akceptují.
Poradce předsedy vlády se od stranického příliš neliší. Ve státní správě a na Úřadu vlády poblíž jednoho s premiérů jsem téměř dva roky působil, v blízkosti politiků pak mnohem déle. Pokud administrativa premiéra, vedoucí úřadu, ředitel sekce premiéra, ředitel poradců nejsou důslední a předvídaví, pak je problém na obzoru. Ti všichni však sedí v klidu mimo mediální pozornost. Blesky směřují na Sobotku.
Okolo roku 2005 například osobní tajemník tehdejšího premiéra, zcela bez jeho vědomí, dělal přímo zázraky. Například založil osobní volební štáb premiéra a vymyslel, podle iniciál tehdejšího premiéra heslo „jistota a prosperita“ tedy JP. Fajn, ale současně přizval nějakého mediálního podivína, který cítil velkou zakázku, kterou mu však tajemník svěřit nemohl. Tento „tajný volební štáb“ se několikrát sešel, a jeden dnešní poslanec, tehdy ředitel kabinetu předsedy vlády řekl, že musíme být připraveni na provokatéry z řad ODS, kteří chtějí vyvolávat rvačky. A že se budeme bránit (ostatně je to bývalý hokejista a ti pro ránu daleko nejdou).
Když ten mediální expert zakázku nedostal, vydal knihu svědectví, která se jmenovala „Džordžíno, politický buldozer“. Aféra byla na světě a tehdejší premiér, ač toto nezpůsobil a o ničem nevěděl, sklízel důsledky. Politik je mnohdy souzen i za věci, které vůbec nemohl ovlivnit. Podotýkám, že obdobných kauz bych mohl jmenovat celou řadu.
Vraťme se k poradcům. Když jsem v roce 1994 na pozvání Národního družstevního obchodního centra (NCBC) naštívil Washington setkal jsem se s některými senátory, řekl mě Al D´Amato, předák republikánů, že každý politik by měl mít poblíž jednoho blázna. Ten má motivovat politika neotřelými názory na řešení různých situací, ovšem musí být ostře oddělen od jakékoliv výkonné pravomoci. Jedna pojišťovna v Ohiu dokonce svému „dvornímu bláznu“, jinak poradci, postavila pomník, neboť napomohl k přijetí neobvyklých pojišťovacích produktů.
Nechávám stranou fakt, že mnozí vysoce postavení poradci neunesou fakt své důležitosti a ztrácejí soudnost. Jestli je to případ Novotného, netuším. Ale jako starý rutinér by takovým svodům podléhat neměl.
Uvádím to proto, že poradce, je-li správně řízen, zásadně nesmí vydávat svoji vůli za vůli toho, komu radí, ani své názory publikovat. A pokud se nepletu, tak tuto zásadu Oto Novotný neporušil. Jen nějaká parta měla nápad, jak vyvolat problém a ten je na světě. Ve své podstatě je to ale plácnutí do vody, nebýt oněch spekulací jaké je vlastně pouadí a okolí mocných.
Naopak, vše co se porušit dá, porušují všechna média. Osobní zprávy a informace, které kdosi zcizil, porušivše flagrantně veškeré normy morální, etické i právní, papouškují prakticky všechna média s komentáři o tom, jak se strana řítí do propasti.
Jsem zkrátka asi stará škola, které vadí, když se nedodržuje bonton, pravidla slušného chování, v oficiálním styku protokol, který dává přednost dámě do dveří a když se mu dostane do ruky cizí pošta, tak ji nečte. Proto mě tato „kauza“ nedala a nechci k ní mlčet.
Bylo by bláhové myslet si, že pokušení zatopit politikům tu není. Každý má sumu příznivců i odpůrců. Ale slušní lidé, slušná média by neměla mlčet, když se loví senzace z nekorektních zdrojů.
