Jaké jsou alespoň ty nejvýznamnější výhrady odborníků k tomuto materiálu?

Jednou větou bych je vyjádřil takto: Nekomplexnost, nejasnost funkčnosti modelu a určitá ojedinělost v evropském kontextu.

Jednou z příčin tohoto stavu je, podle našeho názoru i zkušeností, nesporně prvotně špatné uchopení problematiky. Jde totiž o oblast bytové politiky, která se přímo dotýká kompetence více ministerstev. V takovém případě je obvyklé, že se prioritně předkládá na základě dohody příslušných ministerstev rámcový návrh systému obsahující rozdělení rolí a úkolů. Pokud by vláda schválila stručný rámec realizace sociálního bydlení a stanovila odpovědnost za jednotlivé úkoly, pak by nedocházelo ke střetům a formulaci stovek připomínek již ve fázi přípravy.

Mimo to by tento rámec vymezil rozsah, na který má ve spektru forem uspokojení bytových potřeb obyvatelstva sociální bydlení dopadat.

Koncepce sociálního bydlení do roku 2025 pokrývá bydlení občanů, ohrožených bezdomovectvím

Současné spektrum bytové politiky pokrývá oblast vlastnického, nájemního a družstevního bydlení od nejdražších forem nadstandardu bydlení vlastnického, přes bytové spoluvlastnictví v nové i starší výstavbě, družstevní nájemní bydlení, až po nájemní bydlení za cenu v místě obvyklou, tedy tržní.

Materiál nazvaný „Koncepce sociálního bydlení do roku 2025“ pak pokrývá bydlení občanů ohrožených bezdomovectvím, dnes ponejvíce bydlící v soukromých ubytovnách. A počítá se zavedením obecních fondů sociálního bydlení stojící na pravděpodobnosti úspěšného smluvního ujednání se soukromými pronajímateli ze strany obcí, které mají být za tuto oblast zodpovědné.

Pokud tato dvě patra řešení sestavíme do horizontu podle ceny bydlení, pak nám vzniká významná mezera. Tou je prostor dostupného bydlení pod nájemným za cenu tržní, a nad ubytovnou, na kterou částečně nebo zcela doplácí stát cestou různých dávek pomoci v hmotné nouzi.

Mnozí lidé, kteří mají určité, ale poměrně nízké příjmy, mezi které patří též senioři či mladí lidé na pokraji kariéry, neunesou ve větších městech břemeno poměrně vysokého tržního nájemného, ale na rozdíl od osob bez jakéhokoliv příjmu nechtějí být klientem ubytovny.

Tento prostor bývá vždy zaplněn konkrétními formami levnějšího bydlení – bytovým fondem ve vlastnictví obce, fondem neziskového sektoru či soukromým sektorem.

Nájem se stanovuje jako ekonomické, tedy nákladové, nikoliv tržní nájemné

Řečeno srozumitelně, naplnění tohoto prostoru vyžaduje pravidla pro možnost výstavby takových bytů obcemi včetně finančních zdrojů formou různých programů, podporu neziskových společností například sociálního bytového družstva či obecně prospěšné bytové společnosti a případně další nástroje pro obec, aby mohla při povolování staveb od investorů žádat určité procento malometrážních bytů k využití pro tuto skupinu obyvatel. Společným znakem tohoto sektoru bývá, že za nájem takového bytu se stanovuje jako ekonomické, tedy nákladové, nikoliv tržní nájemné, které bývá nižší, než tržní, mnohdy velice významně.

Družstevní bydlení pak naplňuje ještě další možnost rozumné spoluúčasti členů na pořízení bydlení.

Tato oblast je, podle mého názoru, kompetencí Ministerstva pro místní rozvoj.

Pro životnost koncepce v praxi a účinnou pomoc těm, kdo se octnou v bytové i hmotné nouzi je pak velice zásadní trvalá, promyšlená sociální práce s těmito lidmi odstraňující jejich problémy a vedoucí zpět do začlenění do společnosti nezávislé na státní pomoci, do důstojného života.

Nad rámec vyřčeného bych též dal k úvaze alternativu obdobného řešení místní příslušnosti žadatelů o pomoc. Obce nejvíce trápí, že jakmile se v jejich teritoriu objeví vhodná nemovitost, soustředí se do takové ubytovny lidé z celého okolí, mnohdy z jiných konců republiky a to přináší celou řadu problémů. Určitou možností by byla alternativa tzv. „domovského práva“, alespoň pro žadatele o sociální bydlení. Domovské právo bylo upraveno zákonem č. 105/1863 ř. z., který byl účinný do roku 1949. Současná alternativa by znamenala zásadu, že občan v hmotné nouzi žádá o pomoc při zajištění sociálního bydlení v obci, kde je nebo byl evidován k trvalému pobytu. Takové opatření by však mělo být předem konzultováno s představiteli samosprávy, zda v něm spatřují rozumné řešení též pro jejich souhlas s výplatou pomoci v hmotné nouzi občanům v teritoriu obce.

Model, který předkladatel koncepce zvolil, je tedy z tohoto úhlu pohledu v Evropě neobvyklý a patřil by, dík absenci neziskového sektoru, k těm náročnějším na veřejné finance. Sousední Rakousko či neziskový sektor v Británii by mohl být naší exekutivě vzorem. Zatím tomu tak není. A tak budeme pozorně sledovat, k jakým závěrům koaliční strany dospějí.