Vážení političtí vězni, vážení ústavní činitelé, dámy a pánové,

památku obětí komunistického režimu si symbolicky připomínáme v den, kdy v roce 1950 byla společně s dalšími třemi odsouzenými popravena politička Milada Horáková za vykonstruované spiknutí a velezradu.

Komunistická perzekuce probíhala od roku 1948, v politických procesech byly odsouzeny tisíce lidí. Mnoho z nich bylo popraveno, další skončili v pracovních lágrech nebo jim bylo znemožněno vykonávat jejich povolání.

Pro generace, které tuto dobu již naštěstí nepamatují, a mezi které patřím i já, je takřka nemožné představit si ve vší hrůze onu všeobjímající atmosféru strachu, v níž tehdejší společnost žila. Představit si absurditu doby, kdy jsou vražděni nevinní lidé, za pomoci státního aparátu, představitelů moci, kdy jsou týráni pro nesmyslná, ale státem legalizovaná obvinění. Jen proto, že jejich názory, jednání nebo pouhá existence nebyla komunistickému režimu vhod.

Jakou osobní statečnost museli ti stateční lidé v té době projevovat, pokud se nechtěli ztotožnit s duchem oné doby? Vím zcela určitě, že si to nechci vyzkoušet, a nechci, aby tímto musely někdy projít moje děti. Proto jsem přišel, abych uctil památku obětem komunistického režimu. Proto jsem přišel, abych nezapomněl.

Svoboda slova, svoboda vyznání, důstojnost a respektování lidské existence, to vše se nám nyní zdá být samozřejmé a trvalé. Ale někdy zapomínáme, jak je tato svoboda křehká a jak málo stačí, aby společnost ovládaly běsy.

I autor tohoto památníku, akademický sochař Olbram Zoubek, který zemřel před několika málo dny, poznal absurditu totalitního režimu a to jen proto, že v lednu 1969 sejmul posmrtnou masku Janu Palachovi, jedné z obětí totalitní zvůle.

Pokloňme se tedy, u tohoto monumentu, prosím, památce těch, kteří trpěli, abychom dnes mohli svobodně a důstojně uctít jejich památku.