Sloup jako projev katolického triumfalismu stojí nikoli náhodou naproti Týnskému kostelu, který byl do Bílé hory hlavním chrámem utrakvistické církve a do něhož na přijímání pod obojí způsobou chodil sám král Jiří z Poděbrad, který po období husitských válek prováděl politiku národního usmíření. Proto si vzal za manželku katoličku a souhlasil s tím, aby jejich společné děti byly vychovány v katolickém duchu. Jako panovník „dvojího lidu“ pak střídavě chodil na husitské a katolické bohoslužby. Zapomněl však na to, že náboženskou toleranci a svobodu vyznání katolická církev neodpouští. Následovalo proto zrušení Basilejských kompaktát papežem. Po Bílé hoře získali Týnský chrám jezuité, kteří z jeho věže nejprve svrhli zlatý husitský kalich a z jeho roztaveného zlata nechali vyrobit svatozář Panny Marie na kostele. V roce 1622 v Týnském chrámu dokonce vylámali hrob arcibiskupa Jana Rokycany a jeho ostatky spolu se srdcem Jiřího z Poděbrad, které bylo v tomto hrobě uloženo (tělo krále Jiřího bylo pochováno ve sv. Vítu) spálili veřejně na hranici. Náhrobek roztloukli na prach a popel ze spálených kostí a srdce rozmetali po větru. V roce 1624 pak odstranili z průčelí chrámu husitské heslo Veritas vincit (Pravda vítězí, které je dodnes na prezidentské standartě). To všechno má dnes nejen náboženskou, ale také politickou dimenzi, protože politika je také o symbolech.

Nejde však zdaleka jen o Mariánský sloup. V posledních třiceti letech jsme svědky postupné a sílící, skryté i otevřené rekatolizace. Dnes už se ví, že první tajné rozhovory mezi představiteli katolické církve a disidentů kolem Václava Havla o budoucí podobě církevních restitucí probíhaly již před listopadem 1989. Tedy před tím, co Petr Pithart označil jako „předání moci“. Z našich bankovek zmizela postava Jana Žižky, při rekonstrukci Karlova náměstí v Praze potichu zmizel pomník Jana Želivského, původně Žižkovo náměstí v českých Budějovicích bylo přejmenováno na náměstí Přemysla Otakara II. atd. atd. Stačí si více všímat vysílání České televize, televize Noe a  Českého rozhlasu, abychom pochopili, která církev v nich jednoznačně dominuje.

Probíhající rekatolizace jde ruku v ruce s politikou podřízenosti vůči Německu, která začala již v období předmnichovské tzv. druhé republiky. Tehdy představitelé reakčních katolických kruhů spolu s českými fašisty a aktivistickými novináři uštvali k smrti Karla Čapka a tlačili na Beranovu vládu, která pak ještě před příchodem Hitlera např. vyloučila Židy z komory advokátů a komory lékařů. Protektorátním vyznamenáním pro kolaboranty se symbolicky stala Svatováclavská orlice. Nikoli náhodou byli naši parašutisté po atentátu po atentátu na Heydricha ukryti v pravoslavném kostele a ilegální vysílač, který ve dnech Pražského povstání v květnu 1945 vysílal volání na pomoc Praze, byl ukryt ve Vinohradském sboru Církve československé husitské. Nikoli náhodou se Česká biskupská konference ihned po listopadu 1989, stejně jako Václav Havel, omluvila sudetským Němcům za odsun. Smrdutý zápach druhé republiky a protektorátu je dnes stále více cítit. Vane především z účasti představitelů TOP09 a KDU-ČSL na sjezdech a dalších akcích landsmanšaftu. Daniel Herman přednesl na sjezdu těchto pohrobků henleinovců nejen devótní projev jako ministr kultury vlády ČR, ale dokonce také následně navrhl, že by se ČR mohla stát jednou ze spolkových zemí SRN. Potom své prohlášení sice korigoval, že to myslel pouze v ekonomickém smyslu, ale testovací balónek už byl vypuštěn. Pozadu nezůstává ani ČSSD, jejíž bývalá ministryně Michaela Marksová- Tominová se pravidelně účastní akcí landsmanšaftu. Také Tomáš Petříček na svou první zahraniční návštěvu ve funkci ministra zahraničních věcí, nejel na Slovensko, jak by se v souladu s nadstandardními vztahy obou států a všemi diplomatickými zvyklostmi slušelo, ale po vzoru Václava Havla jel nejprve složit „lenní slib“ do Berlína.

Na závěr si dovolím ještě malý politologický exkurz či úvahu. Náboženství je stále důležité i v dnešní sekularizované době, i když má pro většinu našich občanů již spíše kulturně-historickou dimenzi. Ta však není o nic méně důležitá, protože stále určuje, někdy vědomě i někdy nevědomě, lidské myšlení a chování, jeho typ. V tomto smyslu představuje katolicismus jako typ tohoto myšlení ideové podhoubí, z něhož potom může vyrůstat a profitovat komunismus a fašismus. Silné komunistické strany a fašistická hnutí v minulosti působily vždy v katolických zemích (Itálie, Španělsko, Portugalsko, Francie, Chorvatsko aj.). Také německý nacismus se zrodil nejprve v katolickém Rakousku, začal se rozrůstat v katolickém Bavorsku, aby pak následně metastázoval do celého Německa. Je tomu tak proto, že jedna ortodoxie, rigidnost a totalita, svým způsobem podporuje jinou ortodoxii, rigidnost a totalitu. Führer princip a princip neomylnosti papeže, který ostatně v katolické církvi dodnes nebyl zrušen (!), mají stejnou povahu. I v našich zemích se pobělohorská rekatolizace podepsala na tom, že v českých zemích vznikla silná komunistická strana a na Slovensku fašistický Slovenský štát. Naproti v protestantských a anglikánských zemích, tj. v celé Skandinávii, Velké Británii, USA, Austrálii, Kanadě aj. představovali fašisté a komunisté vždy jen naprosto marginální skupiny. Je tomu tak proto, že tam, kde v historii včas došlo k náboženské reformaci, tj. k zásadní změně myšlení, není třeba a vlastně ani možno dělat revoluci či jinak znásilňovat většinu společnosti.

Je zřejmé, že vztyčení Mariánského sloupu není jen samostatným aktem bez širokých náboženských, společenských a politických souvislostí. Nedávno kdosi vtipně napsal, že volba Hany Lipovské do Rady ČT vyhání z katolické církve bohabojného Miroslava Kalouska. Já jsem sice také katolík, ale je jasné, že v této církvi zůstat nemohu. Můj typ myšlení je prostě zcela jiný.              Jaroslav Král