Stěžovateli byly v roce 1998 svěřeny do výchovy dvě z jeho čtyř dětí. V roce 2003 zamítla Česká správa sociálního zabezpečení jeho žádost o starobní důchod podanou v době, kdy mu bylo 57 let, a to z důvodu nedosažení důchodového věku. Ten byl podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v případě stěžovatele vypočten na 61 let a deset měsíců. Poté, co stěžovatel se svým nárokem neuspěl před krajským, Nejvyšším ani Ústavním soudem, obrátil se na Evropský soud s námitkou, že ustanovení upravující věkovou hranici pro odchod do důchodu (§ 32 citovaného zákona), které ženám, jež pečovaly o děti, umožňuje na rozdíl od mužů ve stejné situaci odcházet do důchodu dříve, je v daném ohledu diskriminační.
Evropský soud nejprve připomenul obecný princip, podle kterého aby bylo odlišné zacházení založené výlučně na základě pohlaví v souladu s Úmluvou, musí k němu existovat velice závažné důvody. Na druhou stranu, pokud jde o přijímání obecných opatření v rámci dlouhodobější sociálně-ekonomické politiky, je státům – co do výběru konkrétních opatření – obecně přiznáván poměrně široký prostor pro jejich vlastní uvážení. Evropský soud reagoval na argumenty vlády, když předmětnou právní úpravu posuzoval v rámci širšího historického kontextu, a konstatoval, že právní úprava týkající se důchodového věku, která byla původně konstruovaná jako jistá kompenzace za ztížené postavení žen ve společnosti, sledovala bezpochyby legitimní cíl. Takovýto přístup je potom rozumně a objektivně ospravedlnitelný tak dlouho, dokud bude vůči ženám takového zvláštního zacházení ze společenského a ekonomického pohledu zapotřebí. Podle Evropského soudu musí – vzhledem k postupnému vývoji ve společnosti – i legislativní změny přicházet postupně, přičemž s přihlédnutím k časové náročnosti probíhající důchodové reformy nelze opatření, která Česká republika doposud přijala (například novela zákona o důchodovém pojištění účinná od 1. ledna 2010), co do jejich načasování a co do jejich rozsahu považovat za vybočující z prostoru pro vlastní uvážení, kterým státy v této oblasti disponují.
V daném případě tak rozdílné zacházení nebylo ve vztahu k legitimnímu cíli, který sledovalo, nepřiměřené, a Evropský soud proto konstatoval, že k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 nedošlo.