Řeklo by se tedy, že kultura, sport a spousta možností, jak trávit volný čas mají v našem hlavním městě zelenou. Když se ale v Praze řekne kultura, většinu lidí bohužel jako první napadne ostuda kolem rozdělování nemalých peněz některým pražským divadlům, Když se řekne památky, asi každý si připomene na skandály kolem opravy Karlova mostu a další neuvěřitelnosti spojené s financováním památkové péče. Když se v Praze řekne sport, nejspíše se vybaví, kolik peněz stála kampaň Praha olympijská a podobně.

Málokdo si ale vzpomene, kdy naposledy slyšel o otevření nové pobočky Městské knihovny… Nebo o rekonstrukci kulturního domu,  či o nějakém jiném významnějším kroku, který rozšiřuje možnosti rozvoje místní kultury a sportu, lidové umělecké tvořivosti, ale i kultur národnostních menšin a podobně.

Jak se zdá, peníze by snad i byly. Chybí ale nějaký výhled kulturního rozvoje města, financování kulturních a sportovních zařízení a jejich dalšího rozvoje, ale také zajištění cenové dostupnosti kultury pro občany.

Přitom například výrazně zvýhodněné roční předplatné pro vstup do galerií, divadel, knihoven, muzeí a památek, která jsou ve správě města, nebo jsou jím finančně dotovány, jsou ve světě běžné, takže by stačilo se  rozhlédnout.

Úkolem města by mělo určitě také být zastavit privatizaci, bezhlavou komercionalizaci, ale i devastaci kulturního dědictví a památek.

Myslím, že i v této oblasti jsme byli svědky, jaké důsledky mělo v Praze vládnutí ODS neomezené prakticky žádnou opozicí. Jak se zacházelo s veřejným majetkem, jaké ohledy byly brány na názory veřejnosti, jak plnilo město své základní povinnosti vůči občanům.

Rozdělení Prahy na 7 volebních obvodů a snížení celkového počtu zastupitelů bohužel může způsobit, že v Praze bude spokojeně vládnout stejně arogantní většina jako dosud, jen trochu pozměněná do „celostátní“ podoby. A možná k tomu ani nebudou potřebovat Věci veřejné. 

Proto bude mít tentokrát každý hlas pro celé naše kandidátky, ale i pro jednotlivé kandidáty, hlas pro skutečnou opozici několikanásobně větší cenu. Nakonec i pro ty, kteří nám třeba normálně zrovna nefandí. To bychom měli my všichni mít na paměti, to bychom měli vysvětlovat našim blízkým a známým, možným příznivcům i těm, kteří zvažují, jestli vůbec má smysl k volbám jít. K tomuto pochopení chceme přispět i my, členové Strany demokratického socialismu, kteří se na kandidátkách KSČM do tohoto zápasu společně pouštíme.

To budou mít, doufám, na mysli i voliči, až půjdou 15. a 16. října letošního roku k volbám.

Luboš Ledl