Díky této tvrdé dikci prohlášení mě nepřekvapuje, že jsem často dotazován, o jakém že to „boji“ je řeč - třídním či snad ozbrojeném...? Pokaždé, když na to odpovídám, zdůrazňuji, že jedna věc je překlad z cizího jazyka, druhá zase samotný obsahový význam daného „pojmu“. Nebo-li termín třídní boj je úzce spajt s dobou nám hodně vzdálenou, s konkrétní historickou situací, kdy dělnická třída byla jednoznačně charakterizována i vnímána jako „ti, co nosí montérky“. Navíc se mělo za to, že kdo chodí v montérkách, je pokrokový. A úvaha, která byla z toho odvozena, zněla, že tito lidé nemohou zlepšit svůj status jako celek, tedy jako společenská třída, bez toho, aby se zlepšil status všech ostatních skupin, a že je jediná, která nemůže žít na úkor ostatních.
Otázka však zní, kdo je dnes dělnická třída? Jsou to modré, bílé či zlaté límečky? Nebo je to i zaměstnanec velkého koncernu, který může dostat „zlatého padáka“ ve výši 2 miliónů? Odpověď je prostá - ano, jsou to zaměstnanci, byť většina z nich už montérky zaměnila za obleky a brašnu s nářadím za koženou tašku s papírovou agendou. Pro potřeby jiné, než je třídní boj, tedy pro potřeby mediálního vymývání mozku lidí (co kdyby si všichni občané najednou uvědomili, že rozdíl mezi člověkem v montérkách a zaměstnancem v bílé košili není v zásadě až tak velký) se vypíchne ono slovo „boj“, které má pejorativní nádech z historických důvodů, a začnou se jím lidi fackovat.
Nechci se pasovat na nějakého velkého znalce programu KSČM, ale ve Straně demokratického socialismu slovo boj ve výše uvedeném, tj. „klasickém významu“ nepoužíváme. Získání moci násilím odmítáme. Boj chápeme jako striktní využívání demokratických prostředků politického soutěžení, tedy podle pravidel, která jsou ve společnosti stanovena. Nevidím na tom nic špatného.
Vraťme se však ke zmíněnému „boji“ z pohledu problému, kterému čelíme v Česku, byť je to problém v celé Evropě. My však v naší „České kotlině“ žijeme v iluzi, že o tom, co se v této zemi děje, se rozhoduje ve Strakově akademii. Spíš si myslím, že Česko je především laboratoř, kde se zkoušejí různé věci, aby se aplikovaly jinde. V Evropě by neprošlo to, co se děje u nás se Zákoníkem práce, se zkracováním smluv učitelům na deset měsíců. Jen se zdá, že jsme se dostali do spárů šílených účetních, Miroslava Kalouska a spol., kteří nevidí nic jiného, než „má dáti“ či „dal“ a červená či černá čísla. Myslím si však, že pracují v souladu s „kolegy“ v jiných zemích. S těmi, kteří také hájí zájmy určitých finančních skupin oproti oprávněným zájmům obrovského množství zaměstnanců a jejich přirozené touze žít ve třetím tisíciletí jako lidi a ne jako pouhý ekonomičtí rukojmí s jediným právem (a samozřejmě i povinností) - platit stále vyšší daně.
Luboš Ledl
