Nic nového pod sluncem. Každá vláda, která nově nastoupí do funkce, nechce naštvat veřejnost nepopulárními kroky. Ani ta nová není výjimkou, byť se již rozhodla (budiž jí to ke cti) k některým opatřením, z nichž někteří patrně nejásají. Musíme si ovšem uvědomit, že některé věci byly skutečně jenom kupováním voličů a ničím jiným. Vzpomenu příkladně slevy na jízdném, které schválila první jednobarevná menšinová vláda hnutí ANO. Moc toho za šest měsíců roku 2018 nezvládla, ale podbízet se stihla dokonale (musím se usmívat, protože řadu politiků této vlády osobně znám dlouhá léta a překvapuje mě, jak je možné, že hlasovali pro takové opatření, když se považují za pevné pravicové politiky). Zpátky ale k úvahám vlády nové. Garance po volbách, že nedojde k daňovým změnám, mi od počátku přišla jako spíše „přání otcem myšlenky". Realita našeho státního rozpočtu ovšem ukazuje, že to byl slib patrně unáhlený. A zdá se, že si to začínají uvědomovat i politici stávající nejsilnější vládní strany, kteří před přibližně rokem, již v době ekonomické krize a astronomických schodků, hlasovali s hnutím ANO o zrušení superhrubé mzdy, a to tím nejhorším způsobem. Nešlo totiž ke změně a úpravě daňových sazeb, ale pouze se zrušil základ pro výpočet daně, který byl sice sám o sobě nesmyslný, ale zachovával rozumnou ustálenou daňovou progresi. Superhrubá mzda byla nesmyslem, kterou jsme si vymysleli v České republice sami, a to paradoxně za krátkého působení Vlastimila Tlustého z ODS ve funkci ministra financí (pojem superbrutto nikdo na světě nezná a těžko ho i při vysvětlování pochopí). Nicméně k jejímu zrušení měla proběhnout podrobná debata, která by vrátila konstrukci daně z příjmů fyzických osob do stavu obvyklého v jiných zemích nebo kdysi v ČR.
Naše země ovšem byla několik měsíců před volbami, takže zavládl opět ultrapopulismus hnutí ANO, se kterým musela z programových důvodů ODS souhlasit, jinak by popřela sama sebe. Dnes, kdy se situace obrátila, nové vládní strany sklízí, co některé z nich zasely. A to díru ve státním rozpočtu o takřka 90 miliard větší (některé zdroje uvádí číslo o něco menší), než by musela být. Může si to Česká republika v současné situaci dovolit? Evidentně ne. A tak nastává fáze vystřízlivění. Vláda chce, a za to ji chválím, najít úspory ve výši alespoň 80 miliard korun v roce 2022 a dále postupně snižovat schodky. Nicméně poněkud se vytrácí příslib, že daně vyšší nebudou. Budou, ovšem jinak. Nedojde k úpravám daňových sazeb. To ale pro poplatníka není jediný parametr při placení. Daleko důležitější je užití slev na dani (na poplatníka, na dítě), uplatnění daňových výjimek či jiných odpočitatelných položek. Zde již ovšem nejde o daňové sazby, ale tzv. korekční prvky daně, které snižují daňový základ a mají vliv tedy na konečnou částku odváděnou poplatníkem. Zrušením daňových výjimek tedy prakticky ke zvýšení daní dochází. K jejich zrušení ve vánočním poselství vyzýval i prezident republiky Miloš Zeman. Je ovšem třeba, a myslím, že to je i fér, říci narovinu: „Milí občané, stát je zadlužený, veřejné finance nejsou v dobré kondici, musíme najít úspory na výdajové stránce, ale zvýšit i příjmy státního rozpočtu." Rozpočtový mejdan nemůže pokračovat. Sám jsem pro to, abychom si nalili čistého vína a neustále se za něco neschovávali. Je to důležité nejen pro novou, ale také pro všechny budoucí politické reprezentace.
