Před 83 lety 30. listopadu 1938 byl v pražském Rudolfinu Národním shromážděním zvolen třetím prezidentem republiky (Česko-Slovenské republiky již s autonomií Slovenska a Podkarpatské Rusi) JUDr. Emil Hácha. Člověk, jehož život a dílo v právu, umění i politice většina lidí nezná a má jej spojeného s dlouho vštěpovanou nálepkou údajného kolaboranta a zrádce. Ve skutečnosti nesmírně zajímavá postava našich dějin s tragickým osudem muže, který se dobrovolně rozhodl obětovat svoje jméno, čest a reputaci v nejtěžších chvílích našeho národa ve 20.století. Věděli jste např., že mu ke zvolení blahopřál dopisem z exilu Edvard Beneš? Že v tragické noci ze 14. na 15.března 1939 odmítal přijmout Hitlerovy podmínky a teprve po zdravotní indispozici a německé povzbuzující injekci ustoupil brutálnímu nátlaku jen několik hodin před obsazením zbytku Československa (které by začalo tak jako tak)? Že nenáviděl nacistické pohlaváry, zejména Heydricha a Franka, kterých se fyzicky bál? Že si tzv. projevy loajality (např. telegramy k narozeninám Hitlera) nechával “platit” propouštěním desítek vězňů z koncentračních táborů (studentů zatčených 17.11.1939)? Že věděl o spolupráci domácího a zahraničního odboje včetně zapojení jím vybraného předsedy protektorátní vlády gen. Eliáše a podporoval jej? Že od roku 1943 už podle poválečného rozhodnutí československých soudů v kauze tzv. protektorátní vlády už s ohledem na zdravotní stav neodpovídal za svoje činy a fakticky úřad prezidenta nevykonával (byl zastoupen předsedou protektorátní vlády a např. místo podpisu bylo využíváno razítko)? Že byl na prahu smrti na příkaz komunistického ministra vnitra Noska zatčen v Lánech 12.května 1945 a odvezen do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde s ním bylo zacházeno údajně velmi nedůstojně (měl být pomočen několika dozorci), naštěstí už okolní svět nevnímal a na konci června 1945 zemřel (Beneš údajně na intervence k jeho propouštění jen suše konstatoval „...měli ho nechat dožít v Lánech...“).
Z Háchovy vzpomínky na jednání u A.Hitlera 15.března 1939 - Hácha se slabým srdcem usilovně vzdoroval Hitlerovu nátlaku, nechtěl podepsat kapitulační dokumenty, a tím vpustit Hitlera do Česko-Slovenské republiky. „Vy se ptáte, jestli mi hrozili. Promiňte, to je moc slabé slovo a není v tomto případě ani správné. Hrozby člověk vydrží, ale přijde na okolnosti a přijde také na to, kdo hrozí a jak hrozí,“ popsal později Hácha atmosféru oné noci spisovateli Karlu Horkému.
"Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí ještě uvnitř být ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád se držel, vzal mne ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jakoby měkce domlouval, je–li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána se zemí, aby do povětří vyletělo to všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všechno jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném boji zbytečně… Teď vám něco řeknu: jak se tak na mne díval, zrovna v tom okamžiku a právě na těch jeho úsměvných očích jsem poznal, že to není řeč do větru,“ konstatoval dále Hácha.
Právě Göringův nátlak, o němž byl prezident přesvědčen, že je reálný a že německý maršál letectva je schopen svou hrozbu splnit – třeba jen proto, aby ukázal sílu Luftwaffe - způsobil, že Hácha zkolaboval.
