Vláda vedená ČSSD toho pro občany naší země udělala opravdu mnoho, a dokonce bych si dovolil drze tvrdit, že šlo o jednu z nejúspěšnějších vlád v České republice vůbec. Obecně známým problémem pak je, že takřka veškeré, obyvateli naší země přijímané, úspěchy vlády, si v balíčku se zlatou mašlí odnesl spojenec, kterého jsme si sami vybrali. To vše bez ohledu na to, zda šlo o věci, které vytvořili jeho ministři, nebo naši ministři a on vůči nim dokonce aktivně bojoval. Jakmile bylo přijato cokoliv o čem šikovní marketéři našeho spojence zjistili, že se to bude lidem líbit, „šup" a bylo to jeho.
Našim ministrům, tedy potažmo ČSSD, tak zbyly takové úspěchy, jako pamlsková vyhláška, zákaz kouření v hospodách, inkluze či zavírání supermarketů o některých svátcích. Ano, jistě i všechny tyto příkazy, zákazy a nařízení byly zcela určitě vedeny dobrými úmysly, jako je ochrana zdraví, právo na odpočinek při práci, nebo sociální začleňování. Jenže… jenže co je platný sebelepší úmysl, když jím lidi štvete.
Abychom měli náhled na to, jak jsou výše uvedená opatření přijímána, dovolím si uvést dva příběhy, které jsou ze života. Pro úplnost dodávám, že ve všech použiji synonyma, protože některé expresivní výrazy by prostě byly na četbu až po desáté večerní.
První se odehrál před volbami v rámci kontaktní volební kampaně. U nás na jihu Čech se nedá kampaň zaměřit pouze na velká města, protože jich tady není mnoho a v rámci kampaně tak musíte objíždět celou řadu obcí. Nemůžete tedy využít toho, že se postavíte na rušnou ulici a tam voliče oslovujete, ale musíte je navštívit tam, kde se schází, tedy nejčastěji v hospodě. Venku byl typický jihočeský podzimní den, tedy mlha, že by se dala krájet (jako z Rákosníčka) a teplo spíš nic, než moc. Přijíždíme k hospodě. Venku na terase sedí i v tohle počasí několik chlapíků pořádně nabalených, srkají pivo a kouří. „Dobrý den pánové" pozdravím, „dobrej" odpoví sborově. „Je hrozný počasí, proč sedíte venku?" táži se. „Protože vevnitř se nesmí kouřit, a než pořád běhat…" odpovídají opět sborově. „Hm, tady asi moc voličů neoslovím", pomyslím si a jdu dovnitř. Ve dveřích se míjím s číšnicí oblečenou v bundě, která nese chlapům ven pivo. Vstoupím do hospody a sebevědomě se hrnu k hospodskému. „Dobrý den, vadilo by Vám, kdybych tady v rámci kampaně oslovil lidi?„, ptám se. „No jestli budete mít koho…“ odpovídá hospodský a máchne rukou do sálu. Rozhlédnu se a zjistím, že hospoda zeje prázdnotou. Jediní dva pánové, kteří zde jsou, se právě zvedají a jdou ven kouřit.
„A za koho vlastně jste?" pokračuje hospodský.
„My jsme z ČSSD. "
No, to Vás sice nevyhodím, ale to jste mi teda dali.
A čím?
Tím zákazem kouření. Se sami podívejte. Chlapi sem chodili na mariáš, pivo a cigáro. Ale teď, co se tady nesmí kouřit, hrají vždycky u někoho doma a kupují si lahváče. V létě to bylo ještě dobrý. Sice jsme se naběhali, ale alespoň seděli lidi na terase. Ale teď…"
Zkouším starý fígl s rodinami s dětmi: „Tak třeba Vám sem občas přijdou alespoň rodiny, ne?"
Hospodský se křečovitě zasměje: „Prosím Vás, jaký rodiny? Vždyť tady mám jen utopence a nakládaný hermelín. Kuchaře bych neuživil." Pak se zachmuří: „Pokud to takhle půjde dál, budu muset zavřít. Vedle je tady sál, kde dělá obec zábavy. Starostka je taky pěkně naštvaná a přemlouvá mě, abych to ještě vydržel. Budou volby a po nich snad přijde někdo, kdo bude mít rozum a ten nesmyslný zákaz zruší." Mávne rukou a odchází ven kouřit.
„Jo ták, on je to taky kuřák," pomyslím si a s nadějí vyhlížím číšnici, která se právě vrací.
„Vy taky kouříte?" ptám se opatrně.
„Ne, já nekouřím," odpovídá a nalívá chlapům venku panáky pro zahřátí.
„No konečně," pomyslím si a pokračuju: „Tak to jste ráda, že se tady nekouří, viďte?“ jdu na věc.
„Ráda? No to jste se musel zbláznit. Podívejte se. Teď už tu bylo vždycky plno, ale od té doby, co platí zákaz kouření tohle…" máchne rukou do hospody, kde sedí jenom ti dva strejdové, kteří se vrátili z venku. „Jestli to půjde takhle dál, tak to tady Fanda zavře. A kde si budu hledat práci? Mám malé děti, na dojíždění to není a tady o jinou práci nezavadím", povzdechne si a nese panáky ven.
Potupně se balíme a chlapům v hospodě i venku rozdáváme letáky a zveme je k volbám. Odpověď všech, včetně hospodského a číšnice je stejná. „Pokud nám slíbíte, že zrušíte ten nesmyslný zákaz kouření, budeme Vás volit." To jim pochopitelně slíbit nemůžeme, ale slibujeme, že se pokusíme najít nějaké řešení. Tím je však evidentně neuspokojujeme. Obdobná situace se opakuje i v jiných obcích. Jenom jsou většinou míň hovorní a za to víc agresivní. Pocit, který na vesnicích (a nejen tam) panuje z protikuřáckého zákona tak je, že jim zlikviduje jediné místo, kde se mohou scházet, tedy hospodu se sálem. Výsledkem tak bude zánik sociálních vazeb a kulturního života v obcích. Zde si ještě dovolím doplnit, že jsem se pochopitelně setkal i s pozitivním přijetím zákazu kouření. Ale bohužel vždy u lidí, kteří našimi voliči nikdy nebyli a kvůli zákazu kouření se jimi ani nestanou.
Druhá příhoda se odehrála již po volbách, dopoledne 27. 10. 2017 před supermarketem v Písku. Manželka mě vysílá na nákup. Na parkovišti je narváno k prasknutí, ale místo přece jen nakonec najdu. „To bude tím, že jsou podzimní prázdniny", pomyslím si, když vidím davy lidí s narvanými nákupními košíky.
A už mě taky zdraví první rodinka: „Dobrý den pane poslanče, jdete nakupovat?"
„Dobrý den", odpovídám „dneska je tady nějak narváno".
„No jo, ono je prý zítra zavřeno, tak si všichni nakupují už dneska", odpovídá paní a dodává: „Na kase budete stát nejmíň půl hodiny. To jste nám dali", ušklíbne se.
„Dali?„, tážu se překvapeně: „Čemu jsme zase dali?“
„No té zavíračce o státních svátcích", odpovídá. „Vždyť to, že bylo otevřeno, nikomu nevadilo. Musíte sám uznat, že je to nesmysl."
„A Vám nebylo líto těch prodavaček, které tu museli sedět o svátcích?" ptám se.
„Jen jestli se jich někdo ptal, zda o to stojí," odpovídá ještě paní a odchází.
Po nákupu stojím frontu na kasu (opravdu skoro půl hodiny) a když jsem u ní a prodavačka markuje, tak mi vesele povídá: „Dobrý den pane starosto."
„Dobrý den, ale já už nejsem starosta", odpovídám.
„Ale vždyť já vím, ale jako starostu jsem Vás měla ráda. Teď jste poslanec viďte?„, říká, a aniž by čekala na odpověď, pokračuje už daleko méně vesele: „To jste nám dali s tou zavíračkou o svátcích.“
„Počkejte, Vy nejste ráda, že budete mít zítra volno, nemusíte do práce a můžete trávit čas třeba s rodinou?", odpovídám překvapeně.
„Tak se podívejte, jaký je tady dneska blázinec. Kdyby bylo otevřeno i zítra, tak by to dneska bylo v pohodě a zítra bych si ještě přivydělala. Děti už máme velký a s tátou nikam jet stejně nemůžeme, protože jdu do práce zase v neděli. Ale to si zase přivydělám. Tak jo, nashle", říká a podává mi účtenku.
„Ach jo, takže jsme zase udělali něco pro někoho, aniž by o to stál", říkám si opláchle a tlačím vozík k autu.
Závěr z obou příběhů je asi zjevný. ČSSD se pro lidi stala stranou, která nesmyslně nařizuje, zakazuje a omezuje pro ochranu někoho, kdo o to vlastně ani nestojí. Naopak zjednodušit život, myšleno jinak než růstem příjmů, jsme lidem příliš nedokázali. Drobný živnostník stále musí po konci kalendářního roku vyplňovat tři přiznání, a těžko mu vysvětlíte, proč si finančák, sociálka a zdravotní pojišťovna ony jedny údaje prostě nemohou sdílet. Rodina, která si chce za peníze našetřené z výplat (byť námi výrazně zvýšených), postavit domeček, musí předkládat stavebnímu úřadu stále více potvrzení a lejster, takže se z toho za chvíli nevidí a musí si sjednat a hlavně zaplatit odborníka. Tím přichází o tu část výplaty, kterou jsme jim přidali.
Pokud tedy opravdu chceme restartovat ČSSD, můžeme začít třeba tím, že přestaneme lidi zbytečně prudit a pokusíme se vymyslet něco, čím jim zjednodušíme život. Nemusel by to být úplně špatný začátek.
