Ptát se orgánů činných v trestním řízení na jejich činnost je mojí zákonem uloženou povinností, neboť jsem jako člen vlády za ně ústavně odpovědný. Stejně tak nesmím ignorovat časté dotazy a stížnosti občanů, ostatních členů vlády, poslanců a senátorů v této oblasti. A především – ptát se není totéž, co zasahovat. A ptát se po zrušení nezákonného obvinění či vazby, jak se to mohlo stát, není „požadování informací z živé kauzy”.
Každý orgán veřejné moci, včetně státních zástupců, policistů a soudců, musí být ochoten a připraven se každodenně zodpovídat ze své činnosti. Jen tak lze jejich velmi mocnou působnost veřejně kontrolovat a předcházet zneužití moci. Osoby působící v těchto složkách státu, které toto základní pravidlo demokratického právního státu nechápou či nehodlají ctít, nesmějí mít ani zlomek veřejné moci a měly by odejít pracovat tam, kde se jich nikdo na nic ptát nebude.
Důležitým aspektem povinností členů vlády neustále sledovat a vyhodnocovat činnost orgánů činných v trestním řízení je i fakt, že nemalé prostředky za škody způsobené jejich nezákonnostmi, jsou hrazeny z peněz daňových poplatníků. Nečinné přihlížení by se rovnalo trestuhodné nedbalosti.
O tom, zda jsem či nejsem ve střetu zájmů, nerozhodují ani některá média, ani diskuse na sociálních sítích ba ani jakákoliv zájmová sdružení či nátlakové skupiny. Určují to právní předpisy a rozhodují o tom příslušné orgány. Žádný takový předpis svými dotazy, nejčastěji jen přeposílanými za jiné legitimní tazatele, neporušuji. Každý orgán veřejné moci má právo odmítnout odpověď na dotazy, pokud mu to přikazují nebo dovolují právní předpisy. Na každý můj dotaz jsem zatím vždy obdržel odpověď i od orgánů činných v trestním řízení. Jistě by mi odpověď odepřely, měly-li by za to, že odpovědět nemají, neboť například zneužívám své pravomoci, nebo jsem ve střetu zájmů. Silnější důkaz, že výše uvedená tvrzení o mé činnosti a osobě nejsou pravdivá, v právním státě není možné získat.
Každý člen vlády musí počítat s mediální a jinou kritikou jako součástí své práce. To platí i o výtkách občanů a jejich sdružení sledujících jeho výkon. Ale i kritika by měla stát na racionálním, a hlavně ověřitelném, základě. A to se v tomto případě neděje.
Žádný politik, který by se obával zajímat se o činnost či nečinnost např. státních zástupců, nesmí vykonávat funkci ministra spravedlnost. Je to, samozřejmě v zákonných mezích, jeho základní povinnost a odpovědnost. Množství znepokojivých podnětů a otázek řady ústavních činitelů k informacím o dění v některých oblastech výkonu trestního práva potvrzuje správnost a aktuálnost tohoto stanoviska.
