Ano, vím, i lidé mimo politiku přicházejí ze dne na den o práci a často jsou ve velmi složité životní situaci. Nechci rozhodně dělat z politiků chudáky, kteří musí nutně skončit na úřadu práce nebo dokonce na ulici.

Každý by tady také dokázal vyjmenovat řadu jmen, která se po skončení politické dráhy objevila na velmi lukrativních místech. Jde ale spíše o mediální zkratku, realita je u řady (slušných) lidí, kteří se kvůli práci poslance vzdali své dosavadní práce, zcela odlišná. Výsledkem dlouholetého působení zástupce občanů často je, že ztratí svoji odbornost a návrat ke své původní profesi je následně téměř nemožný. Představa o tom, jak do politiky vstupují jen ti, kteří jsou finančně zabezpečeni, tedy především úspěšní podnikatelé, jak se nám tady snaží namluvit „nové“ tváře politiky, je krásně lákavá, ale stoprocentně nereálná a nerealizovatelná.

Cílem textu je ptát se: Nevede všeobecně sdílená představa o tom, že by se měl poslanec či senátor věnovat jen a jen své práci a ničemu jinému, k jeho fatální finanční a lidské závislosti na politice, k náchylnosti hledat různé trafiky, protislužby, „kamarádšofty“, k tomu, co všichni tak rádi a intenzivně kritizují? Není právě časová a finanční závislost na politice živnou půdou pro tzv. politickou korupci, přeběhlictví, držení se křesla poslance za každou cenu?

Politik by měl udržovat se svojí původní profesí kontakt a politika by neměla tvořit všechen jeho život. Nejde jen o peníze, jde také o udržení profesní odbornosti a také o jakousi sociální hygienu, kdy se setkává s lidmi a situacemi, které s politikou nesouvisejí a nežije pouze ve „zlaté“ kleci poslaneckých (senátorských) lavic. Jedině tak je možné vyhnout se tomu, aby se politika dělala jen pro udržení teplého místečka, nikoliv kvůli prosazování názorů a idejí, díky kterým dostal politik důvěru voličů. To však vyžaduje svůj čas a den má jen 24 hodin. Jak pak tuto představu skloubit s články o (ne)účastech poslanců na zasedáních nebo výborech, nevím.