Když ve Francii proběhla v roce 2015 řada teroristických útoků s několika stovkami nevinných obětí reagovali na to evropští politici tím, že se chytli za ruce a veřejně demonstrovali svoji jednotu a odhodlání vytrvat. Ano, vytrvat ve své debilní vítačské, multikulturní představě velké Evropy, kde mají své místo nejen Evropané, ale všichni, kdo se rozhodli zde žít. Bohužel jen žít a nikoli pracovat a vytvářet hodnoty pro další rozvoj. Já jsem tehdy očekával jejich sjednocení v odhodlání bojovat a likvidovat teroristy včetně veškerého podhoubí pro jejich činnost. Kladl jsem si také otázky, jak je možné, že z každého toho útoku máme desítky amatérských videí, ale nenašel se ani jeden statečný muž, který by se jim se zbraní v ruce postavil. Zjištění, že západní politici se svých občanů tak bojí, že je nechali odzbrojit a v některých takových zemích už u sebe nemůžete mít ani kapesní nůž, přišlo poději. A to když se ti samí západní politici rozhodli odzbrojit i zbytek Evropy, včetně České republiky. Nesmyslná zbraňová směrnice EU, jejíž implementaci do našeho právního řádu se nyní snažíme čelit je toho jasným důkazem. Jsem rád, že u této věci existuje velmi široká shoda napříč politickým spektrem. Když v loňském roce bylo v legislativním prodlení Ministerstvo vnitra přišla zákonodárná inciativa poslanců v podobě návrhu novely ústavního zákona o bezpečnosti ČR. Byl jsem jedním z předkladatelů. Poslaneckou sněmovnou návrh prošel celkem hladce, ale zamítnut byl v Senátu, který se tak ukázal jako skutečná brzda národních zájmů. Jedním z argumentů proti návrhu bylo i to, že jsme dobrovolnou součástí EU a musíme proto ctít jejich vůli a že české právo nemůže být v této oblasti nadřazeno právu unijnímu. To ovšem nekoresponduje s nynějším vyjádřením francouzského ministerstva zahraničí, které vydalo rozhodný nesouhlas s vyjádřeními prezidenta Trumpa o pařížských útocích z listopadu 2015, kdy mimo jiné uvedlo: „Každá země svobodně rozhoduje o svých zákonech o nošení střelných zbraní, stejně jako v jiných oblastech. Francie je hrdá na to, že je zemí, kde je pořizování a nošení střelných zbraní přísně regulováno.” Ano, Francie může být hrdou zemí, ale proč tatáž Francie brání být hrdou zemí i České republice, která nejlépe sama dobře ví, jak chce mít upravenu problematiku držení a nošení střelných zbraní. Zde připomínám, že Česká republika je šestou nejbezpečnější zemí na světě. Francie je až o několik desítek pod námi a přesto nám určuje co je při nás dobré. Pro mě nepřijatelné.
S bezpečností úzce souvisí i obranyschopnost. V jak nebojeschopném stavu je Armáda ČR, a že by nebyla schopna ubránit ani nejmenší, tedy Karlovarský kraj, jsem se již několikrát vyjádřil. Nyní to potvrzuje i bývalý náčelník generálního štábu gen. Josef Bečvář. Otázkou však je, co proti tomu ve své funkci pan generál udělal a nenese i on svoji míru odpovědnosti za tento stav? Obdobně na tom jsou i jinde v Evropě. Německá ministryně obrany nedávno uvedla, že Bundeswehr je z velké části nebojeschopná armáda. A proč jednotlivé vlády unie dopustily? No protože uvěřily, že nás ochrání naše členství v NATO, jehož hlavní armádou jsou USA. Ty však v klidu vyčkaly 20 let a teď když vidí, že Evropa je na kolenou řekly: zaplať!!! A neříkají si o málo. Podle odhadů jde o dalších cca 630 mld. dolarů ročně. V době vyčkávání však USA nelenily a v rámci tzv. barevných revolucí, i s přispěním nebo tichým souhlasem nás v Evropě, svrhly několik režimů od severní Afriky přes Blízký a Střední Východ až po Ukrajinu. To přimělo dát se do pohybu miliony běženců a dnes se jich v Evropě odhaduje již na 20 milionů. A rázem Evropa neví co platit dříve, zda štědré sociální dávky migrantům a stále lačnější neziskovky nebo výdaje na vlastní obranu. U politiků zatím vítězí projekt multikulturalismu, ale národní nespokojenost bublá a pomalu přechází do varu. Mediální prostor zatím ovládají ti, kteří si umí strkat cizí předměty do análního otvoru, blábolí nesmysly o multikulturalismu, jednotné Evropa pod ochranou NATO a jsou schopni vyhrožovat a urážet legitimně zvoleného prezidenta Miloše Zemana a každého, kdo má jiný názor než oni. Jak dlouho a co sílící nespokojenost přinese lze jen těžko odhadovat. Tedy odhadovat to lze, ale nechci na to raději ani myslet, natož to napsat.