Násilné zločiny s tragickými následky zasáhnou vždy do života mnoha lidí. Osob blízkých, ale i vzdálenějších příbuzných oběti, ale i pachatele. Následky pro každého jsou mnohonásobně horší pokud je obětí dítě a provedení činu je zvlášť zavrženíhodné. Byli jsme toho svědky před několika lety po vraždě devítileté Aničky v Praze a jsme toho svědky i nyní po vraždě devítileté Elišky v Klášterci nad Ohří. Plně chápu pozůstalé i osoby s vyšší mírou empatie, které pro vrahy žádají ty nejtvrdší tresty v duchu „Oko za oko, zub za zub“ tedy smrt za smrt. Trest smrti u nás byl zrušen v roce 1990 a tak toto řešení proto možné není. Jsou však novináři, kteří i přesto oslovují politiky napříč politickým spektrem a dotazují se co oni udělají a zda by podpořili znovuzavedení trestu smrti. Někteří politici (třeba nepolitik a ministr financí Andrej Babiš) se vyjadřují jako rodiče a prarodiče, zločin tvrdě odsuzují a emotivně prohlašují smrt za smrt. Když se vyjadřují již zase jako politici musí konstatovat, že ukládání absolutního trestu bylo zrušeno a že český právní řád má jiné možnosti trestání takových pachatelů a že je schopen společnost od takových lidí ochránit. A jak je tedy stát schopen tyto pachatelé trestat a společnost chránit? Za zločin vraždy lze podle aktuálně platné právní úpravy uložit trest odnětí svobody v trvání od 10 do 18 let odnětí svobody. Je-li čin spáchán na dítěti, popř. zvlášť zavrženíhodným způsobem lze uložit trest od 15 do 20 let odnětí svobody nebo trest výjimečný, tedy trest doživotní. A co v případech, kdy se prokáže, že pachatel je pro společnost mimořádně nebezpečný, ale nebyl v době spáchání činu příčetný a nelze ho tedy potrestat? V takových případech se ukládá zabezpečovací detence. Tento právní pojem je třeba si neplést s ochranným léčením, které se vykonává v léčebnách, odkud tu a tam nějaký ten nebezpečný deviant unikne. Zabezpečovací detence se v ČR vykonává ve dvou zařízeních, a to ve vazební věznici v Brně a věznici v Opavě. Její výkon není časově omezen a pro společnost nebezpečná osoba tam může zůstat po zbytek svého života.
Stát má tedy dostatek právních nástrojů, jak své občany ochránit a je tedy na soudech a soudcích, jak budou právo v konkrétních případech aplikovat.