Když se totiž matka soudce dr. J. V. stala někdy v polovině devadesátých let vlastnicí domu v Havlíčkově ulici v Mělníce, bylo o osudu manželů N., nájemců bytu v domě, rozhodnuto. Byt se v krátké době stal neobyvatelný. Bylo zastaveno vytápění bytu tím, že majitelka nechala odvézt (!) uhlí nájemců a další ukládání paliva v domě znemožnila, byl přerušen přívod vody do bytu, přerušen odpad, odpojena elektřina a dokonce zazděno okno v kuchyni bytu. Těmito bezohlednými a hrubými zásahy do práv nájemců se zabývala Policie ČR, Okresní hygienická stanice i Městský úřad v Mělníce. Tyto orgány sice vždy konstatovaly vážné závady v bytě – dokonce hygienik nařídil jejich odstranění – ale nakonec to dopadlo tak, jak je to v těchto případech časté: místní orgány nikdy nezakročily proti vlivné rodině místní podnikatelky a jen celé záležitosti nečinně přihlížely. Stejně tak se choval – kdo by se mohl divit? – i okresní soud: o žalobě nájemců na zpřístupnění bytu a odstranění závad v bytě nebylo jednání nikdy ani nařízeno.
Manželé N., kteří v předmětném bytě bydleli s malým dítětem, neměli za této situace jinou možnost, než neobyvatelný byt opustit. A za této situace se konečně rodině pana soudce naskytla možnost jednoduchého právního řešení celé věci. Byla podána proti nájemcům žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu, neboť majitelka byt potřebuje pro svého syna dr. J. V. s tím, že poskytnutí náhradního bytu není zapotřebí, neboť nájemci si již - když jim bydlení v bytě bylo znemožněno – jiné bydlení opatřili sami.
Zdálo se, že i soudům byla celá záležitost trapná. Krajský soud v Praze několikrát rozsudky soudu prvního stupně, přivolující k výpovědi z nájmu bez náhrady bytu zrušil, objektivně konstatoval, např. v rozsudku ve věci 31 Co 192/2004, že v bytě „došlo k odpojení elektřiny, vody, topení apod.“ a že „ nezbylo žalovaným nic jiného, než aby se přestěhovali do jiného bytu“, ale nakonec oba soudy k výpovědi v r. 2004 přivolily. Manželé N. se museli bez jakékoliv náhrady z bytu vystěhovat a pan soudce se mohl konečně do takto vyklizeného bytu nastěhovat.
Problém ovšem nastal na podzim r. 2005, když Nejvyšší soud ČR ve věci 26 Cdo 2590/2004 rozsudky Okresního i Krajského soudu, přivolující k výpovědi manželů N. zrušil jako nezákonné, a obnovil tak původní právní stav, kdy se opět manželé N. stali nájemci předmětného bytu.
Člověk by očekával, že soudce, jako osoba ctící právo, za těchto okolností byt uvolní, aby v něm oprávnění nájemci mohli bydlet. Ale nic takového se nestalo. Žádost manželů N. o zpřístupnění bytu byla soudy opět ignorována a soudce JUDr. J. V. dále stále od r. 2005 bydlí v bytě, ke kterému mají, na základě rozsudku Nejvyššího soudu, právo nájmu manželé N. Nemá-li však respekt v právu sám soudce, jak pak lze od něj očekávat zákonná, nebo dokonce spravedlivá rozhodnutí?
