Ve státní správě totiž neexistuje nikdo, tedy ani „ministr a ředitel“, kdo by měl stejné postavení ve státní správě, jakou má šéf v soukromé firmě. Majitel soukromé nábytkářské firmy může klidně nařídit, aby se v jeho firmě vyráběly židle o třech nohách a zaměstnanci budou, logicky, placení podle toho, kolik trojnohých židlí vyrobí. Šéf továrny se klidně může rozhodnout, že továrnu zavře a dále ve výrobě nebude pokračovat. Žádná pravomoc nikoho ve státní správě takovému jednání neodpovídá. Žádný „ministr a ředitel“ se nemůže rozhodnout, že se v obci XY bude po silnici jezdit vlevo, nebo že se zrušuje soud v obci AB. Žádný ředitel stavebního úřadu nemůže rozhodnout, že „jeho“ stavební úřad bude vydávat stavební povolení jen na stavby s jedním podlažím, žádný „ministr a ředitel“ nemůže platně nařídit, aby se podpora v nezaměstnanosti vyplácela jen ženám do 30 let. A pokud by někdo něco takového nařídil, rozhodně by zaměstnanci nebyli placeni podle toho, zda se pokyny šéfa řídí…

Šéfem státní správy není totiž ani ministr, ani ředitel, jak se snad pan ministr Drábek a spol. domnívají, ale stát personifikovaný zákonem. Proto jen zákon, nikoliv ministr a ředitel, může určovat právní postavení a náplň práce státních zaměstnanců a jen zákon může rozhodovat o jejich tak podstatné náležitosti, jakým je plat. Jistě, 20 – 30 % platu může být odvislé od výkonnosti jednotlivých úředníků, a jistě toto může posuzovat bezprostřední nařízený. Ale aby o tom, zda státní zaměstnanec bude pobírat 100% nebo 300% platu, rozhodovala nikoliv jeho loajalita ke státu, ale k bezprostřednímu nadřízenému, nemá v demokratickém uspořádání státu nikde obdoby.
autor je poslancem za ČSSD

Psáno pro Lidové noviny