Právní stát, ve kterém se státní moc dělí na moc soudní, výkonnou a zákonodárnou, staví na systému určitých brzd a protivah, tedy vzájemné kontrolovatelnosti jednotlivých složek státní moci.
Polsko se ocitlo na rozcestí, kdy zákonodárná a především výkonná moc se snaží osedlat si hlavu justiční moci – ústavní soud. Právní stát v tomto boji utrpěl již několik porážek a Polsko se vydává, zdá se zatím nezadržitelně, východní cestou, kdy soudní moc má sloužit tomu, kdo vládne.
V Rusku je posledním „výdobytkem“ této doktríny rozhodnutí ruského ústavního soudu, který umožnil nedbat v „citlivých kauzách“ dokonce ani rozhodnutí štrasburského tribunálu. Ruská soudní moc je ale osedlána již delší dobu, o žádném vzepření se státní moci v konkrétních citlivých kauzách u ruských soudů nemůže být za posledních pět let ani řeči. Další východní příklad ilustrují turecké soudy, které v poslední době ukazují, že ústavou zaručené svobody, jako například svoboda projevu či pokojného shromažďování, už nejsou tak nedotknutelné a že sekulární turecký stát už nepředstavuje základní kámen Atatürkova odkazu.
Závěry benátské komise
Polská vláda podminovává právní stát soustavně. Již od prosince odmítá zveřejnit nález ústavního soudu, kterým se soud vzepřel účelovému postupu nové polské vlády ohledně doplňování jeho stavu. Takzvaná benátská komise, jednoznačná mezinárodněprávní autorita, dospěla k závěru, že polský ústavní soud není schopen plnit svůj úkol, kterým je zaručovat dodržování ústavnosti, neboť jeho rozhodnutí nebylo zveřejněno, a nemůže tudíž vstoupit v platnost. Zároveň komise varovala, že ochromením ústavního soudu by byla ohrožena demokracie, lidská práva a právní stát. Naposledy v úterý pak polský nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí ústavního soudu platí, i když nebylo zveřejněno.
Vláda Beaty Szydłové se ale tváří, že se ostatní státy nemají co plést na domácí polský dvoreček. V Evropském parlamentu přitom nebyla schopna zodpovědět jednoduchou otázku, zda její vláda bude respektovat závěr benátské komise. Po zveřejnění daného nálezu je jasné, že nebude, protože argumenty polské vlády v něm byly rozcupovány na kusy. To je mimochodem znepokojivý vzkaz všem, kdo si myslí, že například jejich investici v Polsku ochrání polská soudní moc.
Pokud ale v některém členském státě EU dostává právní stát na frak, není možné takový stav v evropské právní kultuře tolerovat. Bude-li polská justice osedlána vládní mocí, je ohrožena i naše důvěra v nestrannost polské justice jako takové. I polská justice totiž může vydávat rozhodnutí, jejichž vykonatelnost mají zajišťovat i orgány EU (evropský zatýkací rozkaz, vykonatelnost civilních rozhodnutí apod.). Proč bychom měli mít důvěru v to, že taková rozhodnutí jsou vydána skutečně nestranným soudním tribunálem?
Kam vykročí Česko?
Na tuto otázku brzy odpoví nyní mediálně propíraná kauza Altner. Tady se na poměrně tenký led vydala nejsilnější vládní strana – ČSSD. Předesílám, že osobně jako advokát bych doporučoval neplatit a vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ovšem dosavadní postup ČSSD působí amatérským dojmem a zavání přehlížením postulátů právního státu. To, že ČSSD nezaplatila jistinu věřiteli, nelze nijak omlouvat. A za hrubou chybu považuji také to, že nesložila úrok, přiznaný soudem Altnerovi, do úschovy, chce-li mít argument pro exekuční řízení, případně pro řízení o předběžném opatření.
Největší tíže rozhodnutí nyní stojí před Nejvyšším soudem, jenž musí potvrdit platnost principu relativní rovnosti, tedy základní maximy, že v právu jsme si rovni, jedno jste-li opuštěný negramotný bezdomovec, či nejsilnější vládní strana. Nejvyšší soud musí rozhodnout podle principu „rule of law“, neopustit bez obšírného vysvětlení svou dosavadní judikaturu k přípustnosti určité smluvní výše úroků pro případ porušení závazku.
V dosavadním postupu Nejvyššího soudu v této kauze lze vysledovat nepochybný aktivistický přístup, když si vyžádal spis pro rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti, což v jiných případech nebylo pravidlem. Je tedy čas povážlivě zvednout obočí a bedlivě sledovat, zda se už i český Nejvyšší soud nedostává do područí držitele moci, aniž bychom si toho mohli všimnout tak zřetelně jako v Polsku. Doufám, že nikoli a že nás o tom nestranným postupem v této věci Nejvyšší soud přesvědčí. Jeho rozhodování otestuje český právní stát.
