Po roce máme na stole další zprávu Evropské komise o stavu právního státu. Jde už o pátý dokument tohoto druhu v řadě. Já se s ním setkávám za svého působení v Senátu potřetí, přičemž v obou předchozích případech jsem proti těmto snahám Bruselu vystupovala velmi kriticky.

Poprvé to bylo v prosinci 2022. Loni bohužel projednávání zprávy skončilo ve výborech. Obávám se, že to byl jeden z projevů toho, že si na tuhle agendu začínáme zvykat, že nám zevšedněla, že už nikoho nezvedá ze židle, že už toto téma nikoho nezajímá.

Já se s takovým přístupem smířit nechci. Jde tady o principiální otázky – o nepřekračování pravomocí svěřených Unii, o důstojné zacházení s členskými státy a konečně i o sám právní stát. I tentokrát se vás pokusím přesvědčit, abychom společně počínání Komise správně pojmenovali, odmítli a nenechali si ho líbit a abychom naši vládu vybídli k větší asertivitě.

Připomenutí podstaty problému

Nejprve mi dovolte, abych připomněla podstatu celého problému:

- Nejde tady ani v nejmenším o zpochybnění významu právního státu. Tento koncept máme jistě všichni v úctě. Je opakem bezpráví a spojujeme si s ním zásady, jako jsou zákonnost, právní jistota, dělba moci či ochrana základních práv.

Co naopak v pořádku vůbec není, to je ona zvláštní hra, kterou kolem „právního státu“ rozehrává v posledních deseti letech Komise. Snaží se uvedený vyvážený systém přenastavit a budovat doplňkové a paralelní mechanismy, s nimiž zakládací smlouvy vůbec nepočítají. Komise přitom sama sebe pasuje do středu těchto mechanismů, jakkoli podle samotného článku 7 je její role jen omezená (může toliko navrhovat přijetí příslušných opatření, rozhodnutí je však na členských státech a na Evropském parlamentu).

Článek 7 umožňují reagovat na situace závažného porušení společných hodnot byl zamýšlen jako záchranná brzda pro naprosto mimořádné a nepravděpodobné situace, např. nástup nedemokratického režimu v některém členském státě. Postup Komise s touto brzdou nemá nic společného a dotýká se všednodenní politiky. V tomto pojetí se zaklínadlo „právního státu“ stalo nástrojem mocenského boje, nátlaku na členské státy, záminkou pro vměšování do vnitřních záležitostí členských států, pákou pro faktické rozšiřování kompetencí Unie.

Opakovaně upozorňuji na paradoxnost situace, do které jsme se dostali. Dříve se mluvilo o demokratickém deficitu ve strukturách Unie; dnes se administrativní aparát EU cítí být kompetentní školit a přezkušovat z demokracie a právního státu ústavní orgány členských států, a to včetně nás volených zákonodárců.

Letošní zpráva jde plně v duchu těch předchozích.

Opět zde máme enormní záběr zahrnuté problematiky: od fungování soudnictví a státních zastupitelství, přes korupci a lobbing až po média, kvalitu legislativního procesu nebo existence, či neexistence národních institucí pro lidská práva. Jde o záležitosti, do kterých unijním orgánům nic není, a měly by se zde držet zpátky.

Nepřestává mě udivovat to sebevědomí bruselských úředníků, kteří tu nad něčím pociťují „obavy“, tu nachází „nedostatky“, tu vidí „přetrvávající problémy“, nebo jinde naopak „zlepšení“, „pokrok“ apod.

Vrcholem drzosti je ale pasáž v závěru hlavní části zprávy, kde se píše: „Členské státy mají i nadále možnost navrhovat řešení v souladu se svým specifickým vnitrostátním kontextem, ale tato řešení by měla vycházet z konsolidujícího souboru norem a požadavků právního státu.“ Jinak řečeno tato řešení by měla být v souladu s rozrůstajícími se požadavky Bruselu.

To nás přivádí zpět k úvahám, že unijní agenda ochrany právního státu začíná připomínat Brežněvovu doktrínu omezené suverenity. A je prvotřídní ukázkou toho, že si členské státy nechaly unijní instituce (které samy ustavily) přerůst přes hlavu a tyto instituce se nyní cítí jako svrchovaní páni.

K rámcové pozici vlády

Tím spíš zamrzí přístup naší vlády. Ta se neumí proti tomuto nepřijatelnému zacházení s námi a ostatními členskými státy jasně ohradit, namísto toho projevuje totální pasivitu a submisivitu.

Vláda nejenže jednání Komise nerozporuje, ale spolupracuje s ní a podřizuje se, ale dokonce je výslovně chválí. Čteme zde, že Česko tento postup „obecně vítá“, že „předchází vzniku třecích ploch a usnadňuje tak debatu mezi členskými státy, které se vždy rádi zúčastníme“, oceňuje se zde „objektivita, předvídatelnost metodiky a nestrannost vůči členským státům“ apod.

To je něco neskutečného a nesmírně poškozujícího naši reputaci. Událostí poslední doby – mimo jiné portfolio nového eurokomisaře - ukazuje, že poklonkováním v Bruselu ničeho nedosáhneme.

Proto navrhuji, aby Senát přijal doprovodné usnesení, jehož obsah lze shrnout následovně:

Zaprvé, ve vztahu ke Komisi a její zprávě jde o:

• odmítnutí těchto snah jako nemístného vměšování do vnitřních záležitostí členských států a do pravomocí jejich orgánů; 
• zdůraznění, že jde o postup, který nevychází ze zakládacích smluv EU, a že si tudíž Komise přisvojuje kompetence, které jí nikdo nesvěřil; 
• zdůraznění, že Komise jakožto administrativní orgán mezinárodní organizace postrádá legitimitu k tomu, aby ve věcech demokratického právního státu poučovala a úkolovala ústavní orgány členských států, které tuto organizaci založily; 
• výzvu Komisi, aby se podobných aktivit v budoucnu zdržela; 
• vyjádření přesvědčení, že případná porušení právního státu či dalších společných hodnot Evropské unie ze strany některého členského státu by měla být řešena postupem podle článku 7 Smlouvy o Evropské unii; 
• připomenutí, že podle článku 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii má Unie ctít národní identitu členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech;

Dále ve vztahu k vládě, navrhuji vyjádřit:

• nesouhlas s rámcovou pozicí vlády, s poukazem na její nevýraznost a submisivitu;
• výzvu vládě, aby se v budoucnu proti případnému pokračování dotčených aktivit Komise důrazněji vymezila.