Základní služby státu vůči občanům (lze uvažovat i obyvatele daného státu bez ohledu, zda občanství mají či nikoli, ale pro zjednodušení je vhodnější používat pojem občanů) považuji ty služby, kvůli kterým jsou lidé na daném území ochotni se podřizovat státní autoritě, podřizovat se vládnoucím elitám. Protože tyto služby představují to, co je pozitivní, prospěšné. Naproti tomu některé další aktivity státu jsou vnímány převážně negativně – výběr daní, placení různých poplatků, vymáhání práva vůči dotyčné osobě apod. V této souvislosti je velmi zajímavá teorie Společenské smlouvy, která se vyvinula od díla Hobbese, přes Lockeho až po finální rozuzlení v díle Jeana-Jacquese Rousseaua. Moje pojetí základních služeb států se jimi volně inspiruje, ale dogmaticky se jich nedrží. Nicméně je zřejmé, že takový vzájemný nevyřčený konsenzus (napsaná smlouva) je ve všech lidských společenstvech přítomen a pokud není respektován, dochází k neklidu zejména ze strany ovládaných vůči ovládajících, tedy ze stranu davů/mas/ovládaných tříd (jak tyto skupiny lidí postupně popisovali teoretici politické sociologie).
Základní služby státu vůči občanům tedy jsou:
a) zajištění bezpečnosti – vnější (obrana), vnitřní (policie, hasiči)
b) zajištění zdravotní péče
c) zajištění školní výchovy
d) zajištění spravedlnosti (soudy)
e) zajištění dobrých vztahů s ostatními státy (diplomacie) a tedy předcházení válkám
f) zajištění možnosti vládnoucí elity obměnit, pokud se nestarají o výše uvedené (demokratické volby, petice, referenda)
g) zajištění energetických zdrojů, přírodních zdrojů (voda) stavebního materiálu – tato kategorie se může jevit překvapivou. Obvykle nebývá vnímáno, že stát musí v těchto záležitostech ingerovat, ale letos jasně vidíme, že to součástí služeb státu musí být, minimálně v záložní roli, pokud soukromý sektor selže. Daleko lepší variantou však je vůbec se těchto strategických rozvodů a ideálně i zdrojů strategických surovin a přírodních zdrojů nezbavovat. Podobně jako není dobrý nápad přenechávat zdroje nerostných surovin na vlastním území státu pouze soukromým subjektům, bez kontroly a většinového vlastnictví. Takový stát je nutně oslabený při příchodu větší krize, který se daných surovin týká, ale i při vypuknutí krize jiného typu, včetně válečných konfliktů. Aktuálně to přesně vidíme. Bylo by tedy vhodné stanovit politiku znovuzískání do státních rukou (ani ne do rukou samosprávy, lépe přímo zpět do rukou státu, tj. pod přímou kontrolu vlády a určeného ministerstva, ideálně se na to hodí ministerstvo průmyslu a obchodu) rozvodů energií, rozvodů vody, nakládání se zdroji vody. A podobně u zdrojů těchto surovin, pokud se nachází na území České republiky.
Základní požadavky vládnoucích elit vůči občanům
Co si stát/vládnoucí elity za poskytování základních služeb státu berou od občanů:
1. peníze a materiální a personální zdroje – tj. prostředky na vlastní fungování (platy, odměny, užívání reprezentativních sídel, dopravních prostředků, obsluha přiděleným personálem, ochranka atd.) a
2. moc:
a) možnost rozhodovat o použití společných (státních a samosprávných) finančních prostředků,
b) moc řídit chování ostatních lidí a firem na státním území nebo s dosahem jejich činnosti na státní území (zákony, vynucování jejich dodržování) a
c) moc vymezovat se vůči jiným státům a nestátním subjektům (diplomacie, vojenství – je vcelku zbytečné nazývat to obrannou politikou, jedná se jak o obrannou, tak o útočnou politiku za použití státní armády a případně jiných ozbrojených složek).
Chování vládnoucích elit vůči občanům a jeho důsledky
