Jak to tedy je? Opravdu je územní obrana lepší než obrana bezpečnostních zájmů, jejíž projevem je právě působení v misích?

Severoatlantická aliance se dlouhou dobu své existence skutečně pohybovala pouze v dimenzích územní obrany svých členských států. Vzhledem k tehdejší bezpečnostní situaci ve světě, studené válce a hrozbě otevřeného konfliktu se Sovětským svazem, ani nebylo nic jiného možné. Se skončením studené války se to však změnilo. Aliance dlouho váhala, ale vleklé války na Balkáně, které hrozily destabilizovat celou jižní Evropu, nakonec přesvědčily Alianci o potřebnosti bránit své bezpečnostní zájmy tam, kde jsou ohroženy a nečekat na chvíli, kdy rizika zesílí natolik, že přímo ohrozí některého z jejích členů nebo celou západní civilizaci.

Na Balkáně se podařilo zasáhnout účinně, v Afghánistánu se to zatím daří hůře. To však není důvod k tomu, abychom ohrozili věrohodnost celé Aliance a při pokračujících obtížích z Afghánistánu prostě utekli a vrátili se pokorně zpět k územní obraně. Mimo jiné by to znamenalo, že v Afghánistánu by se ujaly moci síly, jejichž cílem není jen zpětné ovládnutí této země, ale i další vedení svaté vláky proti západním státům. Porážka NATO by nepochybně též povzbudila a posílila islamisty v dalších zemích, jako je třeba jaderná velmoc Pákistán. S neúspěchem by se těžko vyrovnávalo i samotné NATO, které by se ocitlo jen krůček od vnitřního rozkolu.

Proto si nemyslím, že jsou úvahy o návratu k teritoriální obraně v rámci NATO v tuto chvíli správné, byť jsou samozřejmě legitimní. V následné debatě o dalším směřování NATO jsem však zaznamenala i další hlasy, které pod návratem k územní obraně vidí něco docela jiného, než územní obranu členských států NATO. I když to pan ministr nepochybně neměl na mysli, mnozí odpůrci našeho angažmá v misích si totiž jeho větu vyložili jako návrat k územní obraně České republiky. Takto pojatou územní obranu vnímají jako možnost, jak se do ničeho neplést a v klidu si zajišťovat pouze vlastní bezpečnost bez ohledu na to, jaké hrozby či přímo války vyvstávají různě po světě.

Pokud by měl být takový přístup důsledný, znamenal by vystoupení z NATO a spoléhání na skutečnost, že se svými sousedy žijeme v míru. Možná se tu znovu objevuje i pozapomenutá myšlenka z počátku devadesátých let o zajištění vlastní bezpečnosti vyhlášením vojenské neutrality. Aniž bych se k těmto debatám chtěla vracet, jen připomenu, že neutralita není zárukou vlastní nenapadnutelnosti. Na počátku druhé světové války byla celá řada států neutrálních, včetně Norska, Belgie, ale i Švýcarska a Švédska atd. Pravda je taková, že Německo napadlo jen ty z nich, které prostě napadnout chtělo.