Ve známém sporu o výklad tzv. komunistické minulosti (výraz "komunistické" podotýkám je nesmyslný, protože tady žádný komunismus nebyl), ale nechám to tak, protože jde o spor výkladu, který  použil děkan FF UK Michal Pullmann a třeba právě kardinál Dominik Duka se postavil na stranu ostrého kritika Pullmannova pojetí Michala Klímy. Byť arcibiskupův postoj nepřekvapuje, přesto je v jednom ohledu zásadní. Duka nám bez okolků poskytuje další důkaz o zpolitizované církvi jako instituci. A tady tvrdím, že to je špatně. Není možné přestat totiž rozlišovat dva základní pojmy, jimiž jsou CÍRKEV a VÍRA. Od mistra Jana Husa jsme přece  poučeni historií, že nelze tyto dva pojmy spojovat v jeden. Mají opravdu jen málo společného. Zatímco VÍRA jako taková je vnitřní, soukromá volba každého jedince, jeho osobní postoj, stejně jako bezvěrectví, tak CÍRKEV má historicky sice neoficiální, ale o to dnes více zřejmý status tradiční politické instituce, usilující všemi (ne)možnými prostředky o moc, vliv a majetky. Jak jsem už před okamžikem naznačil, tyto dvě definice se potkávají opravdu jen zřídka. Mám mezi věřícími spousty přátel a známých. Jsou to lidé skromní, pokorní, kdežto institut církve se projevuje zejména u nás v České republice často agresivně a mocensky. Koneckonců vždyť má i svoji politickou stranu, KDU-ČSL. Sám znám desítky příkladů, kdy řadoví věřící lidovce nevolí. Právě kvůli postojům církevní instituce. VÍRA je privátní způsob pozemského života daného jedince, CÍRKEV mocichtivý aparát někdy až nenasytných hodnostářů, kteří právě biblické učení užívají jako ochranný štít pro ospravedlnění svých skutků, chcete-li hříchů. Hříchů s poctivou VÍROU neslučitelných.