Blíží se nám 100. výročí založení KSČ a 30. výročí založení a existence KSČM, obojí jistě bude doprovázeno řadou antikomunistických kampaní. Komunisté totiž od počátku řadě lidí vadili. V prvních dvaceti letech samotné existence Československa vadili nenasytným dravcům v těžebním a zpracovatelském průmyslu a také velkostatkářům, protože se prali za zájmy jejich obětí. Za 2. světové války vadili okupantům, protože stáli v prvních řadách odboje. Po únoru vadili těm, jejichž majetky byly znárodněny, a že se dařilo budovat novou společnost. V 80. letech vadili těm, kdo chtěli patřit jen na Západ. Někteří nadávali jen doma, jinak leštili kliky na úřadech včetně sekretariátů strany, jiní veřejně, např. Chartisté. Mezi nimi byla řada nesporně statečných lidí, což platí hlavně o těch, kteří nebyli na Západě známi a měli z toho jen problémy, ústrky.

A nyní, třicet let po pádu prvního pokusu o socialismus, vadí KSČM především těm, kteří do roku 1989 nejen spokojeně přežívali a ještě více těm, kdo se různými způsoby angažovali. Moc dobře si pamatuji, že lidé jako Petr Uhl, Vladimír Žák, Jan Petránek, Jiří Dienstbier starší, Věnek Šilhán a řada dalších, které jsem poznal např. v bývalém FS ČSFR, na nás po Listopadu nepotřebovali útočit, protože byli stateční předtím. O to víc na nás útočí a ještě budou útočit ti, kteří nejrůznějšími způsoby pracovali na své kariéře (jejich slovníkem kolaborovali) před rokem 1989. Za poslední dobu jsem jich potkal celou řadu. Za všechny z nich vyberu některé nejvýraznější stálice.

První z nich je veterán polistopadové politiky Miroslav Kalousek. Již jako pionýr recitoval politicky angažované básničky při všech velkých výročích socialistického státu. Pokračoval v tom i během své základní vojenské služby, kdy pravidelně recitoval na tzv. Asutech, což byly Armádní soutěže umělecké tvořivosti, které organizovali političtí pracovníci Československé lidové armády. Navíc byl členem strany, jež byla pevnou součástí tehdejší Národní fronty. Takoví lidé měli pro tehdejší režim větší cenu nežli velká většina řadových členů vládnoucí KSČ.   

Dále je to Pavel Žáček, někdejší aktivní svazáček. Ten svoji polistopadovou kariéru postavil na předpojatém ostouzení všeho, co se tu dělo mezi léty 1948 – 1989. Ve snaze přijít s něčím objevným, před pár lety vyhlásil, že bratři Mašínové chystali atentát na Klementa Gottwalda. Nakonec se ukázalo, že to byl ubohý výmysl, kterým si v akademických kruzích udělal velkou ostudu, a tak se nakonec raději uklidil do politiky.

A když zabrousím do médií, tak tam najdu opravdové hvězdy nejjasnějšího svitu. Některých si ve svých výrocích všiml i prezident republiky např. sibiřského cestovatele a badatele Jaromíra Štětiny nebo Karla Steigerwalda, jejichž články jsou plné žluči, nevím, jestli se tím chtějí vykoupit, ale spíš jsou trapní. Nebo mi dovolte příklad pilné studentky Barbory Tachecí, absolventky VŠE z 80. let. Úspěšně složila státnice z marxismu – leninismu, má dokonce zkoušku z vědeckého komunismu, opakovala poučky o přednostech společenského vlastnictví výrobních prostředků a plánovitého řízení ekonomiky. Původně se připravovala na kariéru v bankovnictví, ale tam se přece jen musí něco umět, a tak se raději vrhla na novinařinu. Označuje se za investigativní novinářku, ale sama nic nového nikdy nevymyslela, jen opakuje to, co už před ní řekla spousta jiných. V minulosti se nikdy nezapojila do žádných protirežimních akcí, ale o to statečněji minulost kritizuje a útočí na komunisty. 

Výše jmenované výtečníky jsem vybral jako žijící symboly lidí, kteří pro minulý režim měli větší cenu než většina straníků. Nikdy se proti němu otevřeně nepostavili, o to víc na nás útočí a ještě budou útočit dnes a v nejbližší budoucnosti. Nejvíce rozumím prvnímu z nich: za bývalého režimu se politikové nemohli tak pohádkově obohatit, jako to někteří dokážou dnes, a to ani na obraně! Ti další, to jsou opoždění antikomunisté, kteří budou dokola opakovat stejné fráze, a nikdy jim nedojde, jak trapné je jejich počínání.

JUDr. Vojtěch Filip, předseda ÚV KSČM