Na druhou stranu s ním mohu souhlasit, že můžeme kdykoliv přijmout speciální ústavní zákon, abychom rozhodli o tom, nebo o onom. Ale to není předmětem tohoto jednání. Protože tady jde o to, abychom mohli takové referendum vyhlásit obyčejným zákonem nikoliv ústavním, a proto také KSČM byla smířlivá k těm některým věcem, které byly rozporovány, ať už jde o otázku mezinárodně právních závazků nebo závazků, které se týkají i závažných vnitrostátních záležitostí, kdy ta intenzita toho dotyku na současný nejen právní řád, ale faktický stav společnosti může být vysoká.
Takže to nám umožňuje, abychom se smířili s tím, že část věcí bychom museli rozhodovat v referendu jenom na základě ústavního zákona, nového ústavního zákona jako byl jediný ústavní zákon o referendu o vstupu či nevstupu do EU, který dopadl nakonec ve prospěch vstupu, tak jak rozhodli občané ČR. A na druhou stranu je tady řada závazků, například v mezinárodně právní oblasti, která takovou intenzitu určitě nemají a klidně by podle toho obyčejného zákona mohly být rozhodovány. Například jak dlouho má mít přístup ČR k mezinárodně právnímu závazku o mořském dnu, který je jeden z 250 mezinárodně právních závazků ČR.
Ale evidentně tady zvítězila politická nevůle něco takového řešit, a to negativní vymezení tedy je absolutní. To je tak možné. Já nechci zdržovat projednávání, myslím, že je před námi už jenom jedna debata v podrobné rozpravě, a proto mohu sdělit, že jsem rád, že jsme se konečně dostali k tomu, že zákon o referendu projednáváme, a že třeba budeme úspěšnější než v tom prvním pokusu, který prošel Poslaneckou sněmovnou, myslím, že to bylo před více než deseti lety, v roce, myslím 2005 nebo 2006, kdy to prošlo a potom to rozhodl Senát, který je obecným odpůrcem toho, aby rozhodovali lidé a nikoliv jenom vybraní politici.
Takže přeji tomuto návrhu úspěch, ať už to bude kterýkoliv z návrhů, který nakonec kompromisem v Poslanecké sněmovně na ústavní většinu projde. Děkuji vám.