Řada těch, kteří by měli naši republiku důstojně reprezentovat, předvedla pravý opak. Nakonec jsme si je mohli poslechnout nejen na Staroměstském náměstí, kde se sešli, ale i v médiích, která jim dávala nebývalý prostor. A výsledek? Zostudili sami sebe, ale, žel, v konečném důsledku i nás všechny. Dva úhlavní nepřátelské tábory zemanovců a antizemanovců dokázaly, jak se dá snadno zajít za hranici korektnosti a slušného chování. Hanba, když někteří pak tuto situaci zneužili spíš k svému vlastnímu zviditelnění, k vlastní propagaci a politické kampani. Kdyby to nebylo ve svém důsledku tak smutné, tak bychom se mohli zasmát nad absurdním dramatem, které ale častěji připomínalo „béčkovou“ americkou komedii. Český národ poznal osobu do této doby neznámou, pana Jiřího Bradyho, strýce (nestrýce), příbuzného ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL). Ten svými slovy chtěl hrát roli hrdiny bojujícího za pravdu, spravedlnost a proti všem nepravostem, ale činy ho usvědčily z opaku. I přes kritiku současných poměrů a situace v naší zemi dále Daniel Herman reprezentuje vládu ČR, jmenovací dekret převzal od prezidenta Miloše Zemana, ale opustit ministerské křeslo se mu moc nechce. Jiří Brady a jeho životní příběh pak posloužili ke zviditelnění i dalším politikům nebo těm, kteří by se rádi do vrcholné politiky dostali. Žel, se tak z pana Bradyho stala loutka hrající hru podle scénáře těch, kteří státní svátek využili jen ve svůj prospěch. A věřím, že mu to muselo být nepříjemné být jako člověk loutkou, kterou posunuje jeho tzv. synovec. Daniel Herman se totiž jako dramaturg a autor námětu celé této šaškárny obsadil nejen do role, ale některé zvlášť smutné role přidělil i jiným. Snad pan Brady na Čechy nezanevře a jako omluvu přijme vyznamenání a ocenění, kterých si z návštěvy z ČR odveze nemalé množství. Smůla je ale v tom, že si málokdo uvědomil, že tak činí v přímém rozporu se zákonem, jímž se musí Jiří Brady jako kanadský občan řídit, protože bez souhlasu kanadské vlády nelze kanadským státním občanům udělovat státní vyznamenání. Kanada jako suverénní země si logicky vyhradila ve svých zákonech právo, že lze státního občana Kanady vyznamenat jen s jejím souhlasem a trvá na tom, že tak musí být učiněno prostřednictvím jejího zastupitelského úřadu, aby se k tomu mohla vyjádřit a udělit, nebo neudělit souhlas s takovým oceněním v cizině. Je to logické, stačí se do příslušného zákona podívat. Popel by si na hlavu měli však sypat i prezidentovi poradci a jeho odborníci na PR a především protokol. Spor nemusel tak daleko dojít. Nedá mi to a musím se vyjádřit i k oněm alternativním oslavám státního svátku. Na Staroměstském náměstí se 28. října sešly tisíce lidí. Komu z přítomných však došlo, že akce je jen součástí asi předprezidentské kampaně textaře Michala Horáčka, který na akci vystupoval pod maskou moderátora? Jinak by muselo jít o akci již placenou z transparentního účtu a po získání potřebného počtu podpisů. Ale někteří z těch, jež usilují o vstup do politiky, si pravděpodobně s právní rovinou nezatěžují hlavu a spoléhají na jakési "revoluční právo" příštích vítězů. Navíc si podle informací médií za tuto službu vyfakturoval i slušnou odměnu. Kolik lidí by skutečně přišlo na Staroměstské náměstí, pokud by duo Michal Horáček a Petr Gazdík předem přiznali, že jde jen o předvolební akci, na které se chtějí pánové pouze odprezentovat? Jen jestli si také položili otázku, kam toto všechno povede? Já si kladu jinou otázku - kam až budou někteří schopni zajít? Rád bych doufal, že celé toto divadlo brzy skončí…