Děkuji. Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové, dovolte mi, abych se krátce vyjádřil k dnešnímu bodu programu. Proč jsme podpořili program, vysvětlil ještě před zahájením schůze předseda našeho poslaneckého klubu Pavel Kováčik s tím, že by alespoň Poslanecká sněmovna si neměla nechat líbit, jestli nejvyšší ústavní činitelé vzkazují něco prostřednictvím tiskových konferencí, médií a podobně. To, že je tady krize, snad nikdo nepopírá. A dovolte mi tedy se zamyslet nad tím, co s takovou krizí má v parlamentní demokracii, nikoli v prezidentském nebo jiném systému, ale v systému parlamentní demokracie dělat nejvyšší zákonodárný sbor, tedy Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.

Začnu obecně, než se vyjádřím k tomu, kdo se na krizi podílí a jaké je ústavní řešení. Nechci vás příliš dlouho zdržovat, ale přece jen si myslím, že je potřeba k tomu, abychom jasným způsobem formulovali některé věci a neocitli se v pozici, že budeme nahrazovat jiný ústavní orgán jiné moci České republiky, například našimi soudy že nahradíme soudní soustavu, nebo že se budeme míchat do věcí moci výkonné, tak si musíme jasně říct, v jaké jsme pozici.

Dovolte mi malou připomínku našich ústavních povinností a hranic, ve kterých se pohybujeme. Smyslem politické činnosti je udržet či získat moc ve státě, čili vládnout. Právo, především pak ústavní právo by mělo tuto činnost regulovat svými pravidly. Hovoříme-li o politické krizi, tak nastává buď nerespektováním pravidel, anebo jen proto, že pravidla neexistují. V České republice pravidla chování existují. Spory mezi prezidentem a premiérem o demisi člena vlády jsou, řekl bych, v českém ústavním systému po roce 1992 už tradiční. Nevyhnul se jim žádný z českých prezidentů a ti, kteří byli předtím předsedové vlády, si stěžovali, jak s nimi prezident špatně zachází, a ti, kteří se potom z předsedy vlády stali prezidenty, si stěžovali na to, jak předseda vlády nedobře připravuje případné demise.

Nejdřív tedy samotný článek 74 Ústavy. Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. V tom článku nestojí nic takového, že prezident je povinen odvolat nebo že by mu byla stanovena lhůta. A v tomto ohledu musím říct, že je jasné, kdyby tam bylo něco jiného a například tohle bylo kogentním ustanovením Ústavy České republiky, asi by se našel jiný předmět sporu mezi současnými politickými stranami, které tvoří koalici. Podotýkám, že nejen podle mého názoru, ale podle názoru mnoha lidí, ať už občanů České republiky, kteří jsou bez jakékoli politické angažovanosti, či politologů, nebo i mezi politiky, je zřejmé, že koaliční vláda sociální demokracie, hnutí ANO a KDU-ČSL vyčerpala svou shodu na odstranění zla, kterou tady napáchala vláda pravice od roku 2006 do roku 2013.

Ale vraťme se k Ústavě. Mají pravdu všichni, kdo spatřují v textu článku 74 pravidlo. Ale jak jsem řekl, není to pravidlo kogentní, tedy nařizující prezidentovi okamžitě vyhovět. Je totiž dispozitivní. Toto pravidlo znamená, že prezident ho musí respektovat, ale konat podle něho může třeba i mnohem později a způsobem, který považuje za vhodný.

Takto formulované pravidlo v Ústavě provází dnes hysterická mediální kampaň všech proti všem. Výsledkem je krize nejen politická. Vládní už je tady dlouho, na tu jsme upozorňovali už v lednu letošního roku. Ale je to krize i ústavní. Můžeme si tedy vybrat, kterou krizi budeme řešit. Když si položíme sine ira et studio, tedy bez zášti a zájmu, otázku, má tedy prezident podle Ústavy České republiky právo zdržovat nebo vůbec odmítnout odvolání ministra financí Babiše, tak si musíme odpovědět zase textem Ústavy, a tentokrát si vypomůžeme i per analogiam nálezem Ústavního soudu.

Začnu premiérem. Podle článku 77 odst. 1 předseda vlády organizuje činnost vlády. Pod tím lze rozumět zejména to, že odpovídá Poslanecké sněmovně, že činnost vlády organizuje tak, aby plnila svoji funkci, program a úkoly, a také že si k tomu do funkcí jejich členů vybral vhodné osobnosti. V opačném případě může Sněmovna vyslovit vládě nedůvěru a prezident ji okamžitě odvolá. Tam není dispozitivní norma. Tam je ustanovení kogentní, protože jsme v parlamentní demokracii.

A nyní k členům vlády. Podle článku 69 odst. 1 skládá slib do rukou prezidenta, z jehož obsahu v odstavci druhém nás musí zaujmout při předmětu dnešní schůze zejména to, že člen vlády slibuje zastávat úřad svědomitě a nezneužije svého postavení. 

V následujícím článku 70 to pokračuje: Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.

To na margo toho, co řekl ministr spravedlnosti.

Dovolte mi ale pokračovat. Pokud by člen vlády nesplnil, či porušoval svůj ústavní slib, jeho činnost by byla v rozporu se zákonem, který stanoví činností, které nesmí vykonávat, je na předsedovi vlády vyhodnotit, zda mu tím nekomplikuje jeho povinnost vyplývající z článku 77 odst. 1. Pokud ano, navrhne prezidentovi, aby jej odvolal, jak mu to umožňuje právě zmíněný článek 74.

A teď si dovolím říct k samotné úloze prezidenta. Nejenom v případě návrhu na odvolání člena vlády premiérem, ale v ústavním systému České republiky vůbec, především podle článku 54 odst. 3 prezident není z výkonu své funkce ústavně odpovědný, což zároveň znamená, že není odpovědný ani moci soudní reprezentované Ústavním soudem. K tomu máme zmíněný judikát a o tom bych se rád zmínil. Povinnosti prezidenta stanoví ústavodárci, nikoliv Ústavní soud. Týká se to právě výroku, který chci připomenout, že prezident má postupovat bez zbytečného odkladu. V této souvislosti máme v České republice jednu zkušenost, kterou stojí za to připomenout. Vznikla totiž v souvislosti s řízením o souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem. Tehdy tak trochu eurohujerští zákonodárci ze Senátu žalovali tehdejšího prezidenta Václava Klause. Stížnost nebyla úspěšná. A to připomínám, protože i dnes slyšíme ze Senátu slova o tom, že je potřeba podat ústavní stížnost na prezidenta. To je jenom výraz neschopnosti Senátu se smířit s tím, že moc je rozdělena mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní.

O moci mediální hovořit nechci, protože nemůže být součástí veřejné moci, protože nemá žádnou veřejnou legitimitu, protože ji nikdo nevolí, nekontroluje a její časový rozměr není nijak omezen.

Já se vrátím k onomu nálezu Ústavního soudu. Totiž prezident Václav Klaus se bránil tím, že má ve svém slibu jednu povinnost zakotvenou v článku 59 odst. 2. Cituji: "Slibuji věrnost České republice, že budu zachovávat její ústavu a zákony, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu." Ano, prezident má povinnost zachovávat ústavu a zákony. Tehdy se jednalo o článek 63 odst. 1 písm. b) s tím, že prezident ratifikuje mezinárodní smlouvy. A tady vznikla pochybnost dnes trochu směšná, protože o osudu Lisabonské smlouvy po brexitu si tady můžeme povídat docela dlouho.

Dovolím si tedy připomenout, že v prezidentském slibu nalezneme tři okruhy povinností. Jednou z nich je zachovávat ústavu. Tehdy se týkala ratifikace mezinárodní smlouvy, jak jsem řekl v článku 63. Druhá je vůči České republice. A třetí je povinnost zastávat úřad prezidenta v zájmu všeho lidu.

Václav Klaus přistoupil k ratifikaci, když mu Ústavní soud nálezem vzkázal, že akceptací Lisabonské smlouvy neporuší slib prezidenta věrnosti České republice a zájmům všeho lidu. Kdyby jednal totiž bez zbytečného odkladu a Lisabonskou smlouvu ratifikoval, okamžitě po jejím odsouhlasení oběma komorami by nesl vinu za její ratifikaci s těmi, kteří pro to ve Sněmovně a Senátu hlasovali. Zdaleka to nebyli všichni. Takto zůstává historická odpovědnost na Ústavním soudu, který neshledal, že její ustanovení, umožňující Evropské unii něco nařizovat členskému státu, jsou v rozporu s ústavou, která ho prohlašuje za suverénní. A o suverenitě občanů České republiky, o suverenitě státu bychom si měli také něco říct. Prezidentův úkol odvolat člena vlády je v článku 74 formulován z hlediska jeho provedení jako dispozitivní. Připomínám, že nestanoví imperativ, ani lhůtu pro jeho uplatnění. Tím vytváří prezidentu republiky prostor, aby ve svém postupu zohlednil povinnosti, k nimž se ústavním slibem zavázal, což znamená, že když obdrží premiérův návrh na odvolání člena vlády, může nejprve zkoumat, zda by premiérův návrh na odvolání člena vlády nemohl být proti zájmům lidu, a to tak, aby neporušil svůj prezidentský slib. Možná že to zní pro mnohé z vás abstraktně, ale co když cizí moci vadí konkrétní člen vlády, nebo je na straně těch, co důsledně hájí zájmy České republiky a premiér takto ustupuje tlaku zvenčí.

Jsme si schopni tohle uvědomit ve chvíli, kdy jednáme o bodu, který se mi jeví z pohledu ústavnosti a současné krize trochu mimo rámec současného jednání? Jaký další vývoj se dá předpokládat? Ano, můžeme se tady dlouho dohadovat, bude tady probíhat dlouhá diskuse. Já jsem omezen časem, protože budu muset plnit jiné povinnosti, tak zkrátím ten závěr. Vadí mi, že tu není žádný z předsedů koaličních politických stran. Vážně mi to vadí! My jednáme o tom, že ti tři nejsou schopni spolu jednat a ani jeden tady nesedí. Kde jsme se to ocitli? Jsme ještě v parlamentním systému, nebo jsme v systému nějaké moci, která je odcizena zcela občanům České republiky?

Jaké najít ústavní řešení, které by umožnilo, aby Česká republika dál byla respektovaným suverénním státem, který je součástí rodiny evropských států? Záměrně neříkám Evropské unie. Já vám to řeknu. Jestliže Poslanecká sněmovna má dostát svým povinnostem a své odpovědnosti jako nikoliv pouze zákonodárný sbor, ale jako sbor, který je oprávněn kontrolovat činnost vlády, nezbývá nic jiného, než abychom navrhli vzhledem k tomu, jakou odpovědnost vůči této Sněmovně vnímají předsedové koaličních stran, vyzvat vládu k tomu, aby odstoupila jako celek. Ta to asi neučiní, přestože jsme svědky toho, minimálně od ledna a otevřeně celý minulý týden, že už spolu nejsou schopni jednat. Tak to udělejme my usnesením Poslanecké sněmovny, že vláda nemá důvěru tohoto zákonodárného sboru. Příslušnou listinu podle Ústavy České republiky a zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny má připravenou předseda našeho poslaneckého klubu na své lavici a můžete ji podepsat. Je to svolání schůze Poslanecké sněmovny o vyslovení nedůvěry vládě České republiky. Pokud se najde alespoň 50 odvážných poslanců, kteří podepíší takovou listinu, budeme nejpozději příští týden o vyslovení nedůvěry jednat. A je potom jenom na nás a budeme nést svoji vlastní odpovědnost před občany České republiky, jestli jsme se zachovali, promiňte mi, jako politici a politikáři, nebo jako státníci, kteří nesou odpovědnost za stát před svými občany.

Znovu vám opakuji. Příslušná podpisová listina o jednání Poslanecké sněmovny o vyslovení nedůvěry vládě České republiky je připravena na stole předsedy poslaneckého klubu KSČM. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)