První zásadní otázka je, kde hledat vysvětlení některých procesů, které vedly v sérii výsledků BREXIT + prezidentské volby v USA jednoho z nejvyšších představitelů EU /J. C. Junckera/ k prohlášení, že … „svět už nebude nikdy takový jako před zvolením D. Trumpa!“. V této souvislosti v mezinárodním kontextu je nejen možné, ale nutné přiřadit i nekončící válečné konflikty na Středním a Blízkém východě, znovu narůstající imigrační vlnu i podobně „razantněji se projevující“ strany a hnutí, které „západní Evropa“ zná jako Front National (Francie) nebo Pegida (v Německu).

Nechci být jen mezi desítkami politiků i politologů, kteří se snaží komentovat především zvolení D. Trumpa a jmenují i své většinou náhradní, resp. obecné důvody - dopady globalizace, generační vzpouru starší generace, která chce ještě udržet své hodnoty, na nichž vyrůstala a které uznávala, nebo dokonce označují vše jako rozsáhlé populistické vzedmutí, které zasáhlo zejména tzv. západní demokracie. Jiní komentátoři, především politologové, se snaží výše uvedené ( mnohdy poměrně rozdílné ) důvody buďto obhajovat, nebo naopak negovat. Globalizaci se neupírá pozitivní vliv „volného obchodu“, ale na druhé straně je kritizováno, že vlivem lacinější nabídky především z asijských ekonomik se poměrně velké skupiny hlavně méně kvalifikovaných zaměstnanců ocitají v dříve ekonomicky dominantních zemích bez práce. Generační vzpoura je zdůvodňována skutečností, že nastupující mladá generace je velmi často více otevřená v tzv. genderové problematice, v náhledu na práva menšin, v rasových otázkách, čímž postupně mění i zaběhlé společenské normy.  Společným ukazatelem růstu vlivu populismu je zaznamenaný pokles hospodářského růstu.  Nejodvážnější prognostici hovoří dokonce o poslední vzpouře „bílého muže“, či přímo o vzniku nových koalic „naštvaných a zoufalých“. Velice podobné názory se vždy, jako první odezvy /ať už BREXITU nebo zvolení Trumpa/ objevovaly i v českém prostoru.  Nebyl to sice jen problém České republiky, respektive té části politických představitelů ale také médií prý hlavního proudu, které se - od přímých prezidentských voleb – jejichž konání si ale mimochodem tolik přály…, snaží rozdělovat společnost na „Zemanovy příznivce a odpůrce“.  A tak jim věří čím dál méně lidí. Celkovému rozladění společnosti nepřispívají oslavy té „demokratické“ jen pro někoho svobody, která umožňuje davu házet beztrestně předměty na většinově zvoleného prezidenta své země, ale také na šokované nejvyšší představitele dalších států.  Po necelých dvou letech se v podobném termínu státního svátku pohybují Prahou účastníci více než desítky povolených demonstrací, vyhledávající vzájemné konfrontace a připomínající spíše dav anglických fotbalových fanoušků  - „hooligans“.

Podobnou brigádnicky placenou euforii bylo možné sledovat i při „rozdělení oslav“ posledního státního svátku 17. listopadu, kdy část poslanců a senátorů demonstrativně ignorovala oficiální oslavy v sídle české státnosti - v historických prostorách Pražského hradu -  a pokusila se, za cizí peníze, ale tak trochu po vzoru nátlakových skupin, o vlastní „pódiové vystoupení“ na Staroměstském náměstí. Stala se z toho přehlídka trapnosti. Všichni vidíme, že doba se dynamicky mění. Bezprostředně po listopadu 89 se rychle objevila u části společnosti obrovská politická adaptabilita. Mnozí lidé, tolik úspěšní do roku 1989, se jednak distancovali od své komunistické legitimace a zavrhli několik desítek let svého „normalizačního“ života, a jednak se také stali současně i největšími kritiky naší transformované strany – KSČM. Většinou jsou to také ti, kteří dělali ostudu KSČ, dokud byli jejími členy, a teď dělají ostudu jiným stranám. Prostě ideje sociálně spravedlivé společnosti obratem zaměnili za primitivní materiální hodnoty – práci jako měřítko hodnot vyměnili za majetek, synonymem úspěšnosti se staly především peníze!

S odstupem více než 27 let slouží KSČM a jejím představitelům ke cti, že v žádných politických diskusích /dokonce ani v předvolebních kampaních/ jsme se nikdy neuchýlili k tomu, abychom argument předchozího členství v naší straně někomu z dnešních mocných a vlivných připomínali.

Není až tak potřebné uvádět konkrétní příklady, ale jeden si neodpustím. Veřejnoprávní TV není nikterak nakloněna KSČM ( jejím představitelům či členům ), přitom, s jedinou - velmi krátkou výjimkou mladého manažera J. Puchalského - byli všichni její generální ředitelé od roku 1989 až po toho dnešního členy KSČ…! KSČM mohla taková rádoby „odhalení“ razantně dělat, ale nechtěli jsme zbytečně vyvolávat a povzbuzovat emoce, demagogii a vyhrocovat atmosféru ve společnosti.

Nakonec jsme stejně museli sledovat, jak to bezskrupulózně, a mnohdy i velmi nevybíravě, použili na sebe navzájem v politických střetech právě Ti, kteří stranu v roce 1989 opustili…! Naší straně korektní a parlamentní demokracii respektující postoj ale nic nepřináší a ani to nechceme. Nekádrovali jsme, neprosazovali jsme jednostranná stanoviska. Přesto poslední volby do krajských zastupitelstev a Senátu ilustrovaly, že KSČM zůstala do jisté míry až trapně opět terčem už jen ideologizovaných útoků volebních soupeřů. Musím konstatovat, že právě celkový úpadek lidské slušnosti i etiky a propad postojů k morálním a duchovním hodnotám (idejím), který - v jednom ze svých důsledků - přinesl i silně podivnou modifikaci hodnotového systému poválečné budovatelské generace, jsou důvody dnešní politické atmosféry i sílícího populismu. Zvažuji, zda mám v této úvaze pokračovat i příště, abych nemusel ocenit některé aktéry nejen jako populisty, ale spíše za demagogy.