Narušení tohoto principu dokazuje, že nově se rodící koalice si jako způsob vládnutí nezvolila, ač se jí zaštiťuje, demokracii. Docílila tak, že jediný místopředseda Poslanecké sněmovny, který byl zvolen, mající zde být za opozici, se stal vlastně zbytečným. O čemkoli bude rozhodováno bez něj a proti zájmům, které by chtěl prosazovat. Byla tak nastolena novodobá, tentokráte pravá totalita. To nepochopili ani někteří poslanci sociální demokracie, když komunistickému zástupci, bez ohledu, byl-li jsem to já, či by to byl někdo jiný z řad komunistických poslanců, nedali svůj hlas. Snad věří, že jim pravicová koalice za to svěří více funkcí, aby alespoň finančně na tom byli lépe, když už nebudou mít právo rozhodovat.

I koalice ovšem není zcela jednotná. Jde přece o funkce. Čím více jich zbude, tím více svých stoupenců může do nich umístit. Proto je uvnitř ní pnutí, proto hádka o funkci ministra vnitra a ministra financí, proto to ani ČSSD nemá jisté v počtu vedoucích funkcí ve výborech v Poslanecké sněmovně.

Jen na jednom se pravice shodla. Jak část opozice vyřadit a vlastně si uzurpovat ještě více moci, než jí přináleží po květnových volbách. Ztotožňuji se se stanoviskem bývalého poradce Václava Havla, politologa Jiřího Pehe, jenž 24. června napsal: »Je trapné, že to první, na čem se (koalice) dokáže shodnout, je pokrytecké ‚antikomunistické‘ gesto, které si plete vládní většinu s poměrným zastoupením stran zvolených do sněmovny v jejím vedení.« Celé jednání pravice vystihl tento politolog slovy, že jde o »neuvěřitelnou míru pokrytectví«.

Zdůvodňování onoho gesta se ovšem poněkud lišilo od skutečných záměrů. Prý, alespoň podle Radka Johna, tato strana, tedy KSČM, »tady x let něco dělala, a my jsme nebyli schopni se tomu bránit«. Opomněl ovšem, že KSČM je úplně jiná strana než předlistopadová KSČ, se stanovami a postupy, které jsou demokratičtější než ve stranách nazývajících sebe samy jako demokratické.

Pan John byl před Listopadem tehdejšímu režimu sloužící novinář. Plně se na něj tedy hodí slova Adama Michnika: »Nebyl jsem s vámi v minulosti zbabělý, a proto s vámi dnes nepotřebuji být statečný.« Svou vlastní předlistopadovou zbabělost dnes předseda VV vyvažuje současnou »statečností«, jež ale není statečností, jen dalším důkazem zbabělosti, protože jinak by se voliči třeba mohli zeptat: Proč, Radku Johne, jsi tehdy nebyl statečný?

Musím i připomenout, že volitelná místa na kandidátkách jeho strany si bylo možné koupit. Komunisté s něčím podobným nikdy nekupčili. Není to spíš důkazem jejich demokratičnosti na rozdíl od kupčení ve stylu Věcí veřejných?

Ve svém vystoupení jsem připomněl, že ve Spolkové republice Německo existuje dokonce v Jednacím řádu Spolkového sněmu pasáž, jež přímo stanoví, že každá frakce je v předsednictvu zastoupena nejméně jedním místopředsedou či místopředsedkyní. Zdejším parlamentem nelze proto podle potřeby manipulovat. A o to právě v naší republice jde. O manipulaci. O to, že současný přístup koaličních stran umožní omezovat demokratické principy země, neposlouchat opozici anebo vzít na milost takovou, která bude za jedno dvě či tři podružná místa natolik poslušná, že nebude vůbec žádnou překážkou k provádění těch nejasociálnějších, či ústavních záruk omezujících záměrů.

Vojtěch Filip, předseda ÚV KSČM