_profil_top.jpg)
05.12.2011 10:29:57
Pozor na rozkládání KSČM zevnitř
Vystoupení předsedy ÚV KSČM Vojtěcha Filipa na 17. zasedání ÚV KSČM 3. 12. 2011.
Je faktem, že česká vláda, nyní jako vláda členské země EU, bezostyšně pracuje ve prospěch nadnárodní finanční oligarchie a v podstatě pracuje pro vládní instituce Spojených států amerických. Proč to říkám? Finančně ekonomická krize totiž vstupuje do další fáze, a to mnohem závažnější. Připomínám diskusi, kterou jsme vedli na zasedání ÚV KSČM v letech 2008-2009, z níž vyplynulo, že nepůjde o něco jednoduchého, že půjde o situaci, která bude mít mnohem více peripetií, než jakási cyklická krize kapitalismu. Dopad ekonomické a hospodářské krize bude mít tentokrát především politický charakter. Stabilita liberálně tržní ekonomiky je totiž celosvětově ohrožena a finanční kapitál je si toho dobře vědom. Model, kdy získávání dodatečných zdrojů v rámci globalizace a budování blahobytu na úkor ostatních ztroskotává právě v USA, je na konci. A nadnárodní korporace to velmi dobře vědí. Nezbytně tedy musí dojít ke střetu o světové zdroje, které jsou celosvětově teritoriálně soustředěny především ve světě islámu a v Rusku. Spojené státy tedy stojí před zásadním problémem a nezbývá jim než usilovat o omezení vlivu jak Číny, tak Ruska.
Připomeňme si to, co se v současném světě děje. Ať už jde o prezentovaný problém mezi Izraelem a Iránem, který se odehrává trochu na jiné rovině. Ale když se podíváme na podstatu i tohoto problému, můžeme konstatovat, že jde o součást boje o zdroje. Stejně tak problém, který se odehrává na Korejském poloostrově. Nově vznikl také problém na ose Pákistán – Čína, nepokoje na hranicích Ruska a do toho všeho se včleňuje boj o Afriku, jakožto o světadíl, který je cílem zdrojové politiky nadnárodních korporací a Spojených států zvlášť.
Evropě v této době hrozí další dluhová krize. Důvěra ve sjednocenou Evropu opět klesla, a to nejen v ČR, nejen mezi voliči KSČM nebo levice. Obecně klesla důvěra v to, že tento projekt vůbec za něco stojí. A slyšíme to i od reálně uvažujících i dokonce od liberálů. Samozřejmě ti, kteří se touto situací zabývají dlouhou dobu, vědí, že jde o velmi vážný problém.
Co si v této souvislosti musíme připomenout? Že v historii sílily touhy po sjednocené Evropě vždy, když bylo před válkami – před první i druhou. Ze strany USA můžeme proto jasně cítit záměr o vyvážení jejich vnitřních opatření, která byla přijata po 11. září. Tato opatření nyní směřují zejména do Evropy. Zde totiž sociálním nepokojům už nelze zabránit. A tak je potřeba udržovat je pod kontrolou a prosazovat vládní vůli, která ale nemá žádnou oporu v národech. Proto se nekompromisně mezi ekonomicky závislými lidmi, nakonec i státy a společenstvími, uměle vytváří atmosféra strachu. Tento model v ČR na sebe přebírá české ministerstvo zahraničí a české ministerstvo vnitra. U ministerstva zahraničí je to až úsměvné, jde totiž spíše o ministerstvo k prosazování amerických národních zájmů. Pomocí ČR v Evropě a ve světě se snaží Američané prosazovat své priority, takže už asi bychom Ministerstvo zahraničí ČR neměli pokládat za naše. Připomenu jednu zkušenost. Návštěvníci ze zahraničí, z neunijního prostoru, už dlouho říkají, že potřebují-li víza do Evropy či do ČR, tedy schengenská víza, že do ČR raději přijedou na víza německá, italská, tedy jakákoliv jiná, jen ne česká. Je tomu tak proto, protože naše ministerstvo zahraničí prostě v zájmu našeho státu nepracuje. A pokud jde o ministerstvo vnitra, to je také zřejmé. V podstatě mu jde o prosazení oslabení systému lidských práv, ať už jde o předběžná opatření, když se konají stávky, nebo nově vývoz stávkokazů, atd. A kdo se na takových postupech podílí? Nejen zmíněná ministerstva, ale i další včetně ministerstva obrany, práce a sociálních věcí, atd. Hnutí nespokojenosti nelze bagatelizovat, proto se vláda pokouší postavit mnohá dosavadní práva mimo zákon a eliminovat jakéhokoliv hegemona, tzn. vedoucí sílu, která by mohla stát v čele právě nespokojených mas. A tady jsme u toho, co se týká nás.
Pro KSČM to znamená, že by měla umět vysvětlovat, pojmenovávat, ale také předkládat určité návrhy. A protože to, co jsem řekl na začátku, platí pro ČR zvláště. Když se podíváme detailně na situaci České republiky, není to tu jiné než ve světě. Nic se nezměnilo. Jsme na začátku druhé fáze krize, která přes vyrovnání trhu na nižší úrovni bude znamenat jen její prohloubení a zejména drastický dopad do rozpočtů velkého množství rodin. Osobně bych si opravdu přál, aby občané naší země měli krásné, šťastné a veselé Vánoce. Aby v klidu v kruhu rodiny nemuseli ani vzpomenout na to, jaké zhoršení životních podmínek, krácení mezd i sociálních dávek, poplatků v nemocnicích či ve školách, včetně zdražení všeho, jim připravila česká vláda. Ale musím, žel, konstatovat, že mé přání asi nebude naplněno. Každý den jsme totiž svědky toho, jak krizové situace místo jejich odstraňování vláda zneužívá proti občanům, aby jim ještě více utáhla opasky či přímo smyčky kolem krku, a pomohla tak zvýšit astronomické zisky finančního, obecně bankovního kapitálu. Tak zvané reformy jsou skutečné deformy a jsem rád, že se to slovo, které jsme začali používat v roce 2008 za vlády Mirka Topolánka, vžilo. Protože nešlo a nejde jen o škrtání. Jde o deformování nějakého systému, který do té doby alespoň zčásti fungoval, který byl přiveden do krize, a potom na základě krize bylo vládou vyvoláno další opatření, které mělo znamenat jediné – že se zúžil počet lidí, kteří na tom vydělali, a většina obyvatel jim to stejně musela zaplatit. Pod heslem úspor se dál zadlužuje stát, privatizují se zisky, ale pro čím dál užší skupinu finanční oligarchie. A protože státního majetku, pokud jde o výrobní prostředky, se již nedostává, a průmyslový kapitál není připuštěn mezi nenasytné finančníky, máme zde nový fenomén. Ten je potřeba pojmenovat. Jmenuje se »boj proti korupci« a organizují ho miliardáři. Protože se začali bát o svůj majetek. A o to, že by ti, co už nemohou tunelovat státní majetek, se mohli začít zajímat o majetek jejich a brát jim ho. Protože miliardáři ho drží a získali ho třeba nevybíravým způsobem v 90. letech privatizací nebo v restitucích. Opravdu to není paradox. Je to skutečně strach, který tito bohatí lidé mají. Je to úplně jiný strach, než mají naši voliči mající strach o práci, o udržení základních životních potřeb rodiny, o to, aby měli na neustále dražší nájmy, na drahé potraviny, léky atd. Strach těchto lidí, těch bohatých, je dán tím, že si uvědomují, že většina našich občanů prochází jednou z nejtěžších ztrát iluzí a nadějí. Nakonec Spojenectví práce a solidarity když organizovalo demonstraci k 17. listopadu, to pojmenovalo jako »pohřeb nadějí a iluzí«.
Situaci lze přirovnat jen ke ztrátě iluzí v Československu za celé minulé století, a tou je ztráta iluzí po Mnichovu. Před 22 lety občanům Československa tehdy nastupující »hlasatelé pravdy a lásky« a další k moci se deroucí politici slibovali, že budou vládnout odborníci. Že budou morálně čistí, že nebude brán ohled na to, z jaké politické strany ten který odborník je. Že nebude nezasloužených výhod. Že nebude posuzován člověk podle toho, odkud je a jaké má postavení, že si lidé budou rovni. Výsledek známe. Z nezadluženého, mezinárodně respektovaného státu – Československa – máme dva neústavně, nelegitimně rozbité státy, které jsou navíc zadlužené a jejichž prestiž je mnohem níže než bývalého Československa. My jsme neztratili jen svou suverenitu a říkáme jí sdílená, ale ztratili jsme zejména ekonomické možnosti a prestiž našich podniků, prestiž schopnosti našich lidí a prestiž mezinárodní, protože je, žel, obecné a platné, že v ČR, abych tu nemluvil o Slovensku, se nedrží slovo.
Co si o tom mají lidé myslet? Nakonec jediné, že ty, kteří se zmocnili vlastnictví jednotlivých podniků, ty, kteří se chopili moci, vlastně vůbec nezajímá, co si lidé myslí, natož aby je zajímal jejich osud, potřeby a touhy. Namísto humanismu a demokracie tu máme porušování ústavy, zákon, neuvěřitelnou aroganci parlamentní většiny, jejíž legitimita skončila už přijetím vládního prohlášení, které se jasně rozešlo s předvolebními sliby tří koaličních stran. A proto ti, kteří si vidí dál než do zítřejšího dne, zakládají nadace, hnutí, sdružení, aby veřejně zdůraznili, že s tím totálním marasmem, kterého byli nejen účastni, ale často ho i organizovali v 90. letech, vlastně nemají nic společného. A že je potřeba s tím konečně něco dělat, když to vláda nedělá.
Jsou ovšem stejní jako ti, kteří u piva v restauraci nadávají, že je tu nepořádek, a pak dodávají, no a když to ještě chvíli vydrží, tak třeba na nás něco zbyde. Co bychom z té hospody chodili, ono třeba ještě něco zůstane, co se bude moct rozkrást.
Ono to všechno je však jinak. Ono to je tak, že historie privatizátory a restituenty jednou dožene. A že mnozí budou hledat ty, kteří mají čistý štít. Buďme rádi, že KSČM se v posledních 22 letech neušpinila ani neprůhlednými privatizacemi či podivnými restitucemi. Nemáme za sebou žádné korupční kauzy, které jako rakovina zachvátily ČR a politiku. Máme čistý štít, važme si toho. A máme tedy právo kritiky, právo na to, abychom udělali návrhy na nápravu tohoto stavu. Žel, je tady takový bezpočet korupčních kauz a neprůhledných výběrových řízení, že se na žebříčku států, pokud jde o korupci, neustále propadáme hloub a hloub, roste nedůvěra v jakoukoli instituci a, žel, i v samotné principy demokracie. Není dne, aby nová korupce nevytěsnila z médií tu včerejší, a vyšetřování vázne nebo je zastaveno a státu hrozí čím dál tím větší škody. Platit v arbitrážích musíme miliony či miliardy a výsledek investic se málokdy projeví.
Protože je KSČM pozitivně vnímána ve veřejnosti, je na ni jako na možnou sílu, která by byla schopna společně s občanskými sdruženími a iniciativami věc řešit, vytvářen brutální politický a ekonomický tlak. Úkolem této vlády je nás zaměstnat tak, abychom nemohli veřejně pracovat a neměli čas oslovovat občany, abychom nemohli předkládat naše návrhy na řešení. Navíc tlak na nás pomáhá k odvádění pozornosti od zásadních rozhodnutí, která vláda činí a které se týkají postupné demontáže už dávno ne sociálního státu, ale i od privatizace dalších systémů. Ať už sociálního, zdravotního či školského, až po pokusy privatizovat samotnou státní moc. Pronásledování KSČM je otevřeně politické. Jednotlivci mezi ministry se otevřeně hlásí k tomu, že je potřeba nasadit na naši stranu policejní a zpravodajské prostředky, aniž by jim nějak vadilo, že jde o jasně neústavní princip a postup, který je v rozporu s jejich ústavním slibem. Takto pronásledovat politickou stranu si nikdo nedovolí nejen v Evropě, ale dokonce ani ve zmíněných Spojených státech, kde podobný postup kdysi stál v aféře Watergate funkci tehdejšího prezidenta. Pronásledují nás i ekonomicky, a to nejen neustále populistickým snižováním státních dotací pro politické strany, které slouží k tomu, že omezují nejen nás jako opozici, ale i ostatní mimoparlamentní strany. Dělají to z jediného důvodu – chtějí si vytvořit prostor, aby se udrželi se u moci. Aby nikdo nemohl kontrolovat, co dělají. A udržet u moci se chtějí za každou cenu.
Jejich štědří sponzoři si je koupili a vládní strany se tím nijak netají. A už vůbec se netají s tím, že jejich politické strany nevyjadřují ani vůli jejich voličů. Vyjadřují vůli těch, kteří jim peníze dali. A že jim takové peníze nabídnou i pro příští volby. Aby znovu mohli podvést a ohlupovat občany sliby, o kterých vědí dopředu, že je nebudou plnit, jakmile se chopí moci.
ČR a její občané si uvědomují, že tato vláda nevyjadřuje jejich zájmy. A uvědomuje si to řada skupin. V mezidobí od roku 2005-6 se tu vytvořila řada občanských sdružení. Vyplývá to z toho, že zklamaly politické strany na jedno použití – ať už to byla ODA, Unie svobody. Ale hlavní zklamání pochází z toho, že ti, kteří demonstrovali nový politický směr a slibovali, že budou hájit zájmy občanů, např. Strana zelených, se zcela zkompromitovali, a proto se od této strany oddělily některé skupiny, které pak vytvořily další politické subjekty. Ale vytvářel se i další občanský sektor v ostatních oblastech, ať už jde o iniciativu těch, kteří požadují referendum a vedou k tomu petiční akci, o ty, kteří brání zájmy určitých skupin – Sdružení na ochranu nájemníků, Sdružení na ochranu spotřebitele a další občanské iniciativy za prosazení nejzákladnějších občanských práv. Tyto skupiny organizují své protesty. Organizují je izolovaně. My jsme před rokem a měsícem iniciovali vznik Spojenectví práce a solidarity. Ústřední výbor záměr schválil. Jen pomalu jsme však začínali chápat, že taková iniciace je důležitá věc. Ne všichni to ovšem pochopili dodnes. Ale když si porovnáte situaci, která nastala zejména 17. listopadu, že í organizátoři demonstrace na Václavském náměstí měli méně lidí než těch 15 subjektů, které pracují v SPaS, jež na Staroměstské a Václavské náměstí přivedly mnohem více lidí,:tak si můžeme uvědomit, jaká síla za ten rok už byla dána dohromady. Víme, že když něco organizují odbory a dají do toho finanční prostředky, mají větší sílu než občanská sdružení. Ale zároveň si musíme uvědomit, když se odbory nedohodnou, že mají mnohem menší sílu než má samotná KSČM. Nakonec se to ukázalo na protestu, který organizovalo ASO, i když tam byla zajímavá hesla a nápady, samotný protest byl pravicovými médii jen zesměšněn.
Protesty jsou často tedy izolované, a proto je, podle mého názoru, naším prvním cílem, aby izolovanost byla překonána a abychom byli schopni dávat svojí vlastní prací dohromady čím dál tím víc lidí, kteří jsou nespokojeni se situací v ČR. KSČM bere také za svou povinnost pracovat na tomto spojování na území celé Evropy a přispět k tomu i celosvětově. To čekání na hegemona, jak tomu někteří teoretici říkají, existuje samozřejmě nejen v ČR, ale v celém světě. Zejména v Evropě. Víte, jaké demonstrace jsou schopni zorganizovat v Řecku, ve Španělsku. A přestože ty protesty byly silné, měly sociální motiv, tak ve Španělsku vyhrála pravice. Proto je třeba si uvědomit, že návrh řešení není jednoduché jen vyhlásit. Mnohem složitější je přivést ho do praxe.
Co je tedy naším úkolem? Je to koordinace těchto akcí. Schopnost najít přirozené spojence. Schopnost najít lidi, kteří budou ochotni společně s námi pracovat a společně s námi odmítnout rozvracení strany. Říkám to na rovinu. Protože součástí boje proti KSČM je samozřejmě mnoho falešných poslů, které vysílá tu ten, tu někdo jiný a říká nám takové či onaké zprávy. Případně na vedení strany píše trestní oznámení. Většinou anonymní. Protože podobní pisatelé se bojí. Nikoliv toho, že by měli, pokud jsou členy strany, stranický postih, ale bojí se toho, že lidé jim neuvěří, kdyby se podepsali, protože je znají z jejich práce a těžko by jim jinak popřáli sluchu. Říkám to kvůli tomu, abychom si uvědomili, že to není jen oficiální antikomunismus, který nás chce poškodit, ale že rozbíjení zevnitř bylo vždy součástí antikomunistické koncepce. Myslím si, že však máme obrovskou šanci. Jsme v období výročních členských schůzí, příští týden začínají okresní konference a v lednu a únoru, nejpozději v březnu jsme schopni najít dostatek lidí, dostatek programového vybavení, ale i schopností a sil, abychom KSČM udrželi jako jednotnou politickou sílu, která má budoucnost. Budeme bojovat proti otevřenému soupeři i proti těm, kteří to otevřeně říci nechtějí. Udělejme proto vše pro to, abychom svým jednáním sami nezpůsobili ani zákaz KSČM, ani její ekonomické oslabení. Nebude to nic jednoduchého, nebude to nic, co by nás nebolelo, ale myslím si, že to za to stojí. Česká republika jako naše zem si to zaslouží, a my bychom to pro ni měli udělat.
Vojtěch Filip
Zdroj: Mediální úsek ÚV KSČM
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout
