Koncepčně Listina vycházela z principu přirozených práv, která nově v pojetí Listiny nepředstavovala ze strany státu nějaký dar občanům, ale vyjadřovala odlišnou kvalitu vztahu jednotlivce a státu, vztahu, ve kterém má být jednotlivec při ochraně základních lidských hodnot upřednostněn a současně efektivně chráněn proti zásahům státní moci.

     Klíčovým ustanovením, které vyjadřovalo toto nové pojetí se stala formulace o tom, že státní moc je oprávněna zasahovat jen pokud je k tomu zmocněna zákonem, v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným. 

     Listina základních práv a svobod se stala po vzniku samostatné České republiky v roce 1993 součástí jejího ústavního pořádku a Ústava ČR, inspirována Listinou přijala v úvodních ustanoveních formulaci o tom, že státní moc slouží občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

     Již téměř 200 dnů žije celá republika v nouzovém stavu vyhlášeném vládou podle ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a který byl Poslaneckou sněmovnou několikrát opakovaně prodloužen. Ukázalo se však, že vládě se přes řadu slibů i pokusů o systémová či nesystémová opatření, jeden den vyhlašovaných, druhý den korigovaných a třetí opět měněných, nepodařilo epidemii účinně zvládnout a nová mutace viru představuje další zesílenou hrozbu.

     Sněmovna ve čtvrtek vyslovila s dalším prodloužením nouzového stavu nesouhlas a nouzový stav tak skončil v neděli úderem půlnoci. Vláda do poslední chvíle takový vývoj nepředpokládala, na návrhy opozice nepřistoupila, kompromis nehledala, k minulým slibům se nehlásila a ani nepřipravila žádnou náhradní, záložní variantu. Po údajné konzultaci s vládními a ministerskými právníky zvolila cestu “účel světí prostředky“, a to bez ohledu na skutečnost, že zvolený postup není souladný s ústavou ani právním řádem.

     V parlamentní republice, kterou Česká republika je, vláda podléhá kontrole parlamentu a je závislá na jeho důvěře. Prohlásí-li Poslanecká sněmovna, že s prodloužením nouzového stavu nesouhlasí, pak je projevem nerespektování a pohrdání parlamentem snaha parlament obejít, jeho rozhodnutí zvrátit a přizpůsobit si výklad ústavních norem své aktuální potřebě. 

     Pokud by každé neprodloužení nouzového stavu znamenalo možnost jeho okamžitého nového vyhlášení, jakýsi vládní reparát, pak kontrola tohoto mimořádného stavu se stává jen zcela nepotřebnou, neúčinnou a vymykající se smyslu modelu parlamentní kontroly. Ustanovení ústavy by pak ztratilo zcela smysl.

     Ušetřen svérázného výkladu svých ustanovení nezůstal ani krizový zákon, jehož pláštíkem se vláda za přispění většiny hejtmanů halí. Krizový zákon skutečně umožňuje vládě, aby na základě žádosti hejtmana kraje rozhodla o vyhlášení nouzového stavu, ale jen za okolností, že v kraji byl vyhlášen stav nebezpečí podle krizového zákona a v rámci tohoto stavu nebezpečí není možné účelně odvrátit vzniklé nebezpečí. To, že zákon předpokládá před žádostí hejtmana předchozí vyhlášení stavu nebezpečí svědčí i další ustanovení, které stanoví, že platnost krizových opatření vyhlášených hejtmanem končí dnem vyhlášení nouzového stavu, pokud vláda nerozhodne jinak. Ta krizová opatření, jejichž platnost zůstane zachována, se dále považují za krizová opatření nařízená vládou. Je tedy zřejmé, že žádost hejtmana (hejtmanů) lze podat až za vyhlášeného a nedostatečně účinného stavu nebezpečí. Připomínám zásadu, na níž stojí náš demokratický právní stát, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

     Účelová tvrzení, že jde o nový „skutkový stav“ nebo že snad hejtmani nabyli pocitu, že jejich opatření účelně neodvrátí hrozící nebezpečí jsou hodně za čárou a vláda hraje mimo ústavní pravidla stanovené parlamentní hry a vytváří si pravidla vlastní. Hrozí nebezpečí, že se ze „zakázaného uvolnění“ stane každodenní akceptovaná skutečnost.