Vážený pane předsedo, členové vlády, paní a pánové. Dovolte mi, abych uvedl důvody, proč jsem podporoval jak svolání mimořádné schůze, tak zařazení tohoto bodu.

Jako mladý začínající politik jsem v roce 1991 byl poslancem Federálního shromáždění České a Slovenské federativní republiky a podílel jsem se na přijetí Listiny základních práv a svobod. Je to 30 let a cca jeden měsíc, co uplynulo od té doby, kdy Listina spatřila světlo světa. Byl to velký kompromis, ale také velký krok kupředu, kdy bylo jasné, že občan je zákonem pouze omezován nebo mu lze uložit nějakou povinnost, a stát musí udělat všechno pro to, byť podle podzákonných norem, aby to bylo občanovi umožněno. To platí nejen pro státní správu, ale platí to i pro vládu.

A já jsem ani v neděli dopoledne ještě nevěřil tomu, že přes čtvrteční rozhodnutí Poslanecké sněmovny vláda znovu nouzový stav vyhlásí. Klub KSČM ve čtvrtek na jednání o nouzovém stavu udělal všechno pro to, aby vláda měla nástroje, které může použít, aby nedošlo k žádnému chaosu, aby ty věci, které jsous nutné pro zvládání pandemie, byly učiněny. Děkuji všem, kteří hlasovali pro návrh usnesení, kterým ministr obrany byl povinován uložit náčelníkovi Generálního štábu, aby vojáky nestáhl. Děkuji kolegovi Víchovi, který formuloval společně se mnou ten návrh usnesení. To bylo pro mě rozhodující. V ten moment jsem věděl, že nikdo nebude vyřazen z toho boje proti pandemii a že jsme schopni zvládnout tu situaci tak, jak se rozdílně v jednotlivých místech republiky vyvíjí.

Se zděšením jsem zjistil, že ti, kteří tady mluvili o neschopnosti vlády, ti, kteří říkali, že oni by to dělali lépe, že nechtějí nést odpovědnost za to, co se tady děje. Dobře jsem rozuměl panu kolegovi Stanislavu Juránkovi, když tady hovořil o tom, co to znamená pro hejtmany krajů. Měl jsem zkonzultováno s mnoha lidmi, kteří se zabývají jak epidemiologií, jak zdravotním systémem, jestli to půjde nebo nepůjde. Ale to rozhodnutí vlády mě opravdu překvapilo. Nevydržel jsem a publikoval jsem několik komentářů k této věci.

Nemohu přijmout to, že vláda, která se odpovídá Poslanecké sněmovně, si z Poslanecké sněmovny udělá dobrý den. Vnímám to právní stanovisko, že jde o novou situaci, že jde o situaci, která tady nebyla předpokládána. Není to pravda. Žádost hejtmanů není změna pandemické situace. Zrovna dnes, když jsme ráno přijímali ten zákon, a tady na něj někteří hodně tlačili, aby to bylo právě předsunuto před ostatní body, a já jsem proti tomu nic nenamítal, jenom jsem nesouhlasil s některými věcmi, které se mi v tom zákoně nevyhovovaly. Nemohl jsem pro něj hlasovat jako celek.

A nebudu hlasovat ani pro návrh usnesení, které přednášel kolega Stanjura. Mám pro to mnoho důvodů. Jeden z těch hlavních důvodů je ten, že si Listiny základních práv a svobod vážím, že ta součást ústavního pořádku, jak je vyhlášena v zákonu číslo 4/1994 Sb., jako součást České ústavy, si myslím, že je důležitá pro nás pro všechny. Buď chceme zachovat parlamentní demokracii v České republice nebo směřujeme k exekutivnímu státu, ať už prezidentského systému nebo přímo nadřazenosti vlády nad ostatní, a zákonodárný sbor se dostane do područí vlády. Před tím výrazně varuji, protože to nepovažuji za možné. A úcta k Ústavě, úcta k Listině základních práv a svobod by měla provázet všechny ty, kteří rozhodují.

Opravdu se na mě nezlobte, ale tento krok považuji za největší selhání vlády od chvíle, kdy se Komunistická strana Čech a Moravy rozhodla pro její toleranci. Něco takového jsem opravdu nečekal. A tento bod je ukázkou toho, jestli jsme schopni s vládou komunikovat jako moc zákonodárná s mocí výkonnou a jestli pořád platí slova Listiny a Ústavy České republiky, že vláda se zodpovídá Poslanecké sněmovně a je na jejím doporučení, na jejím rozhodnutí o důvěře také závislá. Byl bych rád, aby se už nikdy něco takového neopakovalo. Děkuji vám. (Potlesk v části sálu.)