Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážená paní ministryně, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové, předložená novela zákona o podpoře sportu de facto odráží aktuální stav, úroveň, postavení a jeho uchopení z hlediska veřejné správy. Dá se říci, že sport je zkrátka jakousi Popelkou mezi agendami spravovanými vládou, jakýmsi nechtěným přívažkem na Ministerstvu školství, jakýmsi trpěným tématem. Na rozdíl od minulosti má však alespoň své postavení v tak důležitých dokumentech, jako je programové prohlášení vlády. Je sice vágně popsáno, jak se sportovní agendou nakládat nebo jak ji vlastně pojmout z hlediska správy státu či veřejné správy obecně, jaké má mít priority nebo jak na něj nazírat z celostního hlediska jako systému, nicméně své místo tam má a díky za to.
Před tím, než začnu věcně rozebírat jeho věcnou a technickou část, a také před tím, než mnozí z vás přestanou tento můj projev poslouchat, mi dovolte říct, proč bychom měli být velmi bedliví při projednávání tak zásadního bodu, jako je tato novela. Jinou legislativní úpravu krom mezinárodních úmluv a zákona o ochraně olympijských symbolik sport totiž na rozdíl od mnoha jiných agend nemá. A dovolte mi také v této souvislosti připomenout několik základních poslání, která sport v naší společnosti má a pro která máme sportu jako takovému věnovat dostatečnou pozornost. Uvědomovali si to už naši předci, uvědomovali si to poslanci všech Sněmoven od první republiky, i ještě tehdejší rakousko-uherské říšské rady, jen my jsme na to částečně zapomněli a rezignovali. Na sportu vznikla i naše první republika, tehdy tomu však sokolové neříkali sport, ale tělesná kultura.
Tak tedy. Sport je základním pilířem mezilidských vztahů. Sport byl a je nezanedbatelnou součástí občanského a spolkového života. Komunitní život v obcích a městech udržuje naši společnost zdravou a je jedním z nástrojů socializace člověka, rozvoje vztahů mezi lidmi a především nástrojem, kterým vychováváme děti ke zdravé soutěživosti nebo aktivitě v oblasti sociální. Navazování životních přátelství se mnohdy děje právě skrz nebo při sportování. Sport nás učí týmové práci, spolupráci a odpovědnosti vůči celku, vůči sobě, vůči našim blízkým, vůči známým, vůči společnosti. Sport probouzí v člověku vše zdravé, na čem naše společnost vznikla, na těchto zdravých základech se mnohdy vyvíjí morální a společenské hodnoty.
Sociálně patologické jevy, jako je vyloučení ze společnosti, občanská pasivita a vůbec atomizace naší společnosti je mnohdy důsledkem toho, že mezilidské vztahy v naší společnosti nefungují. Sport je vůbec nejlepší prevencí proti drogám. Jen si vzpomeňte na nekonečné debaty na půdě Sněmovny, ať již v plénu, nebo na konferencích, kulatých stolech, jak je důležité toto aktuální téma. Řešíme důsledky a represi, přitom je to právě sport, který je tou nejúčinnější a nejlepší prevencí. Sport má naprosto nezanedbatelný vliv na zdraví. Kolik se jen ušetřilo peněz veřejného zdravotnictví díky předcházení civilizačním chorobám a nemocem díky sportování. Já vím, že spousta z vás řekne, že tolik, kolik stálo sádrování zlomených kostí při sportu, jenže finanční rozdíl mezi naraženým žebrem z basketbalu a rakovinou plic z kouření je hodně velký, pokud vůbec porovnatelný. Nepopřeme však, že zdatnost, ať již je fyzická, nebo duševní, je základem pro osobní spokojenost. Spokojený člověk většinou vede kvalitní život a kvalitní život je základem osobního štěstí. Zdatný člověk má prokazatelně nižší nemocnost, větší odolnost a většinou i vyšší pracovní výkon, což jsou významné ukazatele kvality života vůbec a také ukazatele národohospodářské i ekonomické. Sport je také vůbec nejlepším vývozním artiklem ČR. A není to jen o české reprezentaci. Je to o výchově, samostatných a sebevědomých osobnostech, které vychováváme k patriotismu a vlastenectví.
Mohl bych pokračovat, ale myslím, že pokud vás nepřesvědčily ani tyto argumenty, nepřesvědčí vás ani mé názory k tomuto návrhu zákona. Nebudu však k tomuto návrhu nekritický. Otevřeně říkám, že tato novela nepřinese něco zásadního, čím by český sport převrátila na ruby a díky níž by se konečně tzv. hnuly ledy, a alespoň tedy ne v té skutečné sportovní realitě malých klubů a oddílů. To, co však tato novela přináší, je alespoň pokusem o změnu. Pokusem ambiciózním, který by mohl být základem širší změny, kterou český sport tolika tak nutně potřebuje. Pokusem, který chce zavést tolik nutnou stabilitu, efektivní a nezávislou podporu sportu. Pokusem, který má ambici zavést skutečné a systémové řešení. Ano, sport totiž potřebuje systém. Systém, a zvláště ten, který je dobře nastaven, je alfou a omegou úspěchu, alfou a omegou fungování sportovního prostředí, alfou a omegou pro omezení netransparentnosti. Systém, který by ve sportu nastavil nějaký zaběhnutý pokus či zvyklost, totiž výrazně přispěje k navrácení sportu a České republiky mezi tahouny, mezi lídry. Nastavení systému sportu je alfou a omegou k tomu, abychom se přestali v televizi dívat na neustálé rozkrádání státních peněz sportovními bafuňáři a na neustálé kauzy, které zmítají sportovním prostředím na těch nejvyšších úrovních, abychom se přestali dívat na to, že děti v Horní Lhotě nemají na kopačky, zatímco v Dolní Lhotě mají na hřišti vyhřívané sedačky, přestože tam neexistuje ani fotbalový klub, abychom nestavěli sportovní haly jen tehdy, když někdo vyhraje olympiádu, abychom přestali dotovat rauty a šampusy politikům, abychom viděli naše děti sportovat, třeba jen pro radost, a aby je také měl kdo trénovat.
Ten důvod, proč o těchto věcech mluvím, a proč se na tyto věci díváme, je totiž strašně malá politická odvaha onen systém nastavovat nebo alespoň o něm souvisle přemýšlet.
Místo politické odvahy jednat se sportovními svazy a předložit sofistikovaný zákon, jsme se totiž dočkali jen etapizace. Samozřejmě, že sportovní svazy a jiné instituce budou vždy protestovat a připomínat jakýkoliv pokus o nastavení systému, protože onen systém většinou nebude spravedlivý. Spravedlivý systém ve sportu holt nikdy nenastavíme. Ten prostě neexistuje. Ví to každý náměstek, který měl někdy sport v gesci, ať už na úrovni obce, kraje nebo ministerstva. Ví to každý člen nějaké sportovní komise nebo výboru. Rozdělit spravedlivé peníze ve sportu totiž nejde. Vždy bude někdo, kdo bude prosazovat raději masové sporty než ty malé. Nebo naopak někdo, kdo bude prosazovat rovnoměrné rozdělení všem sportům.
Zpátky však k oné etapizaci. Neustálá etapizace, o kterou se pokoušely minulé vlády je prvotní a základní chybou, která se v naší legislativě stala. Už při vzniku první sportovní legislativy bylo ustupováno, protože sportovní prostředí bylo vůbec rádo, že dostanou aspoň zákon o podpoře sportu místo standardního zákona o sportu, nebo nějaký jiný právní rámec, který by alespoň částečně navazoval na dřívější zákony o organizaci tělesné výchovy. Uvědomme si ovšem, že zákon o podpoře sportu měl v ryzí podobě pouze legalizovat tok veřejných financí do sportu. Tímto začíná a tímto zároveň končí.
Tento zákon neměl k ničemu jinému sloužit, než k tomu, aby legalizoval veřejné peníze používané pro tělovýchovu. Žádný ministr však od té doby nenašel dostatek politické odvahy, aby otevřeně řekl, že ve sportu je nepořádek, a bude jej řešit koncepčně, systémově. Budu spravedlivý. Pokusy byly. Vždy ovšem skončily hrozným neúspěchem, a to především proto, že nikdy nenalezli posluchače ve vládě nebo tady ve Sněmovně. Snad je to způsobeno právě tím, že sport kompetenčně spadá pod Ministerstvo školství, které je samo o sobě problémových rezortem a žádnému ministrovi se nechtělo pro takovou marginálnost, jako je sport vyvíjet tolik úsilí, které by navíc stejně ve Sněmovně nikdo neocenil. A ještě, jak to tak bývá, dostal by za to vynadáno.
A když už se našel ministr, který tu odvahu měl, vydržel ve funkci jak to bývá u ministrů školství zvykem jen pár měsíců. Nicméně zpátky k meritu věci. Máme zde zákon o podpoře sportu, jehož účelem je legalizace veřejných peněz plynoucích do sportovní činnosti. Máme zde zákon o ochraně olympijských symbolik a pak ještě několik mezinárodních úmluv. Shodou okolností na pořadu této schůze je také jedna týkající se dopingu, které dohromady dávají jakýsi legislativní rámec, kterým se má to obrovské sportovní prostředí řídit. Vážně vám to připadá jako dostatečná veřejná autorita? Vážně vám to připadá jako dostatečné právní zázemí pro sportovní prostředí?
Srovnejme si rámec legislativy pro takovou kulturu, která má samostatné ministerstvo s velikostí kulturního prostředí. Je to vážně adekvátně srovnatelné? Že potřebuje samostatný zákon o sportu říkají všichni, krom politiků, odborníci i sportovní svazy a možná i sami sportovci. Jenže my místo toho, abychom se sedli za stůl a začali přemýšlet od A do Z, neustále novelizujeme. Jednou přilepíme tomuto zákonu sportovní rejstříky. Jednou povinné obecní a krajské koncepce. Příští rok to může být výkonnostní sport. Po příští půlrok zase sportovní lékaři. Vzniká chaos, který vůbec nikomu nevyhovuje. Ale my se tváříme, jak jsme problém vyřešili a ještě si u toho necháme tleskat. Mimochodem, ony slavné sportovní rejstříky, které mají po poslední novele tohoto zákona fungovat již dva roky, překvapivě nefungují. Polovina obcí, jímž novela tohoto zákona dala za úkol vypracovat koncepci rozvoje sportu, ony koncepce také nemá, tedy alespoň v tom lepším případě. (Neklid a rozhovor u stolku zpravodajů.)
