Pane starosto, náchodské radnici se pod vaším vedením daří úspěšně prosazovat pravidlo „dvakrát a dost“ ve vztahu k problémovým uživatelům obecních bytů. To jistě není jednoduché, takto nekompromisně uplatňovat pravidla v oblasti, kde lidé často spoléhají na to, že město jako vlastník obecního bytového fondu snadněji přimhouří oči, než například soukromý vlastník…
To máte určitě pravdu. Někteří lidé v minulosti spoléhali na to, že město jako pronajímatel nedokáže být efektivní ve výběru nájemného.  Důraz však kladu na slovní spojení někteří lidé. To, že bydlíte v městském bytě, z vás nedělá automaticky problémového nájemníka. Většina nájemníků si vždy plnila svoje povinnosti. Bohužel, existovala však i jiná skupina, která snahu radnice vybírat nájemné brala jako hru. My jsme jim ukázali, že takovou hru nemohou vyhrát a hrozí jim vystěhování, pokud svoje závazky vůči městu nebudou plnit. Jednou budete dlužit? Dobře, dostanete druhou šanci. Znovu se stanete dlužníky? Potom je zde nulová tolerance. Městská pokladna je veřejným rozpočtem, ze kterého platíme údržbu bytového fondu. Pokud necháme bydlet dlužníka, poškozujeme tento veřejný rozpočet.

Máte nějakou „kuchařku“ pro další samosprávy, které by chtěly pokračovat v podobném tažení proti neplatičům za užívání obecních bytů? 
Pokud už chce radnice takto postupovat, musí v prvé řadě získat veřejnou podporu i souhlas všech subjektů v rámci městské rady i městského zastupitelstva. Musíte mít odvahu i spojence. Prostě se musíte být schopni o svoje politické partnery i občany opřít, když celý systém spustíte. Reakce totiž přichází velmi brzy. Přijde osočení z nedostatku tolerance a humanity. Jste horší než král Herodes, co měl spadeno na nemluvňátka. Ale lidé, kteří vás takto osočují a napadají, nejsou ani nemluvňátka ani neviňátka. Oni dobře věděli, že porušují pravidla, zatímco ostatní řádně platili. Ale procházelo jim to. Stal se z toho otravný zvyk, že město se domáhá z péčí řádného hospodáře peněz za nájemné. A celkový dluh na nájemném narůstal, objevovala se v něm stále stejná jména. Zjednodušeně řečeno, malá skupina lidí vytvářela stále větší a větší dluh. Jakoby existovalo nějaké zvykové právo, které tyto lidi chránilo. Možná bylo jednodušší nad tím zavírat oči a říkat si, že jinak to nejde. Někdo prostě dluží a někdo platí. Takový postoj je pro mě ovšem nepřijatelný.

Pravidlo „dvakrát a dost“ je do jisté míry represivní pravidlo. Vytváří současně s tím náchodská radnice i vlídnější nástroje?
(s úsměvem) Myslíte, abychom jen nestrašili a nehrozili? Pochopitelně. Příkladem může být zaměření se na problémové lokality města, které se snažíme proměňovat a tím získávat zájem lidí o svoje okolí. V Náchodě máme velké sídliště SUN. Podařilo se nám získat externí finanční zdroje vně městského rozpočtu na zlepšení života v této lokalitě, na opravy domů, sídlištní infrastruktury. Když se vám začne okolí vašeho domu líbit, váš dům bude zateplen, vyměněna okna, začne se vám i tam, kam jste chodil jen spát, líbit. Chcete tam zůstat, nechcete se stěhovat. Základní podmínkou je, abyste platil nájemné. Když už mluvíte o represivním pojetí pravidla „dvakrát a dost“, už samotné toto pravidlo přináší pozitivní změny. Spravedlivým přístupem začínáte totiž odbourávat bariéry mezi většinou a menšinami. Když lidé vidí, že radnice postupuje ke všem stejně, začíná se měnit i myšlení lidí, kteří v minulosti docela právem poukazovali na to, že nakonec bydlí všichni, ti co neplatí, i ti, co platí. Snižuje se nesnášenlivost vůči jinému etniku… Na straně druhé, mění se i neplatiči. Po takto důrazných výstrahách i oni vidí, že čas klidného života na dluh je pryč a za užívání bytu se musí řádně a včas platit.

Říkal jste vůči jinému etniku. Máte na mysli romské etnikum?
V současné době se slovo romský snad ani nevyslovuje s normálním přízvukem… Někdo ho říká šeptem, aby snad nebyl nařčen z nějakého rasizmu, jiný ho vykřikuje a brunátní ve tváři s tím, že za všechno mohou Romové. Tyhle dvě polarity jsou strašně nebezpečné, vytvářejí další napětí, nic neřeší a pak to vše končí výbuchy emocí a těžkooděnci na ulicích. Přitom stačí vrátit se k tomu, že zákony a pravidla měří všem stejným metrem. My v městské radě prioritně nezkoumáme, zda ten či onen je Rom. Neděláme si statistiku, kolik procent neplatičů je Romů.  Zkoumáme, jestli má či nemá nějaké závazky vůči městu, zda platí řádně a včas, zda platí za odpady apod. Přistupujeme ke všem stejně spravedlivě. Dlužit jednou? To se dá ještě omluvit. Dvakrát? Už ne… Tím, že posuzujeme každý případ individuálně, mohu vyloučit, že bychom pravidlo „dvakrát a dost“ užili příliš tvrdě vůči někomu, kdo by se dostal do této situace bez vlastního přičinění a byl v krajně tíživé životní situaci vyvolané například komplikacemi se zdravím atd. Samozřejmě, veřejnost vždy vnímala, že mezi neplatiči Romové jsou. Takové vnímání určitě neprospělo vztahu většiny s menšinou. Lidé toho mají dnes hodně. Život určitě není jednoduchý, a když máte pocit, že na někoho asi doplácíte, že se někdo jiný nesnaží jako vy a přesto se má dobře… Tohle roztáčí děsivou spirálu, která si žije vlastním životem a hrozí výbuchem. Jak jsem již řekl, podle mě se takové problémy dají řešit uplatněním spravedlivého přístupu a rovností lidí vůči nejen právům, ale i povinnostem.  A výjimečné případy související se zdravím či obzvláště těžkou životní situací? To jsou jen výjimky z tohoto pravidla.