Zpráva Evropského účetního dvora je ukázkovým příkladem střetu dvou rozdílných kultur - té evropské založené na zodpovědnosti, průhlednosti a profesionalitě a té naší domácí libující si v chaosu a kalných vodách, které umožňují, aby se kradlo.

Druhou rovinou problému je chybějící národní strategie, z níž by vyplynulo, na co vlastně chceme evropské prostředky použít. EU pak s otevřenou pusou zírá, jak se u nás z evropských peněz staví tu cesta vedoucí k domu toho či ono vlivného úředníka, politika či podnikatele, tu více či méně nesmyslný obchvat, nájezd či objezd, místo abychom se soustředili na posilování páteřních tras a koridorů.

Současné problémy by však neměly vést k zanevření na evropské fondy jako takové. Bylo by trestuhodnou chybou zaměňovat příčinu a následek. To bychom se pak chovali jako ta liška v Ezopově bajce, která  si chtěla natrhat pár hroznů, ale byly příliš vysoko, a tak si nakonec řekla, že je ani nechce, že jsou určitě nedobré a kyselé.