Zatímco 28. říjen je oslavou naší republikánské tradice, vyjádřením kontinuity republikánského zřízení, 28. září odkazuje ke starším a hlubším zdrojům naší státní existence. Symbolicky řečeno, bez Svatého Václava by nebylo října 1918. Neexistovalo by totiž silné národní povědomí, vědomí vlastní identity a touha, aby tyto hodnoty opět nabyly formální vyjádření v samostatném státě. Nebo přinejmenším by toto formální vyjádření nebylo tak přirozené.
Díky svatováclavské tradici není náš stát státem umělým. Není státem vzniklým z administrativního rozhodnutí či v důsledku nějakého dějinného otřesu. Nevznikl ad hoc, díky šťastné či nešťastné náhodě. Má své přirozené staleté hranice, a to nejen hranice geografické, ale zejména hranice kulturní, hranice, které definují každý starý evropský národ. Myslím tím samozřejmě národ ve smyslu politickém, národ lidí, kteří se identifikují s českou kotlinou, s její historií a se všemi etniky a kulturními vlivy, které ji formovaly.
Na ono slovo politický je třeba klást obzvláště silný důraz. Ne vždy tomu tak bylo. Často dostávala přednost etnická definice. Pravda, někdy z důvodů pochopitelných a omluvitelných, zejména když šlo o reakci na národnostně motivovaný útlak. Nicméně je třeba jasně říci, že nejšťastnější období našeho národního života jsou spojeny s národnostní a kulturní rozmanitostí a tolerancí. Ve smyslu onoho slavného liberálního motta: „Jednota v různosti.“ K němuž se hlásí mimo jiné jak americká, tak Evropská unie.
I proto je tak důležité připomínat si Svatého Václava. Právě on je symbolem naší pluralitní tradice. Tradice, která nestaví na národnostním sebevymezování, ale naopak na spolupráci, tradice, která nerozděluje, ale spojuje, tradice, která je v tom nejlepším slova smyslu tradicí západní. Tradice, která zároveň s pluralismem přináší věrnost společným základním hodnotám. Hodnotám, které stojí dokonce výše než národní společenství, protože zaručují úctu ke každému jedinci, jemuž přiznávají stejná a přirozená práva.