Je paradoxní, že to byla pravice a její vlády, které posledních sedm
let tak výrazně hazardovaly s osudem našich ozbrojených sil. To bylo
často dáno i osobou samotného ministra obrany, který – pokud náhodou měl
dostatečně silný politický mandát k prosazování potřebných opatření a
kroků – musel svou energii věnovat spíše boji o vlastní politické
přežití a vysvětlování různých politických afér ze své minulosti. O
škodách a ostudě, které za své týdenní angažmá v čele resortu napáchala
Karolína Peake, se bude ještě dlouho mluvit nejen u nás, ale i mezi
našimi spojenci.
Převládající neujasněnost politicko-strategického zadání pro armádu však byla o to horší, že politici v předchozích pravicových vládách přistupovali k rozpočtu rezortu podle hesla „stále je kde brát“, a hlavně „ať nám problémy rezortu obrany nekomplikují už tak složité koaliční soužití“. V tomto období, kdy začal na ministerstvu obrany působit i současný ministr Vlastimil Picek, byly rok co rok odsouhlasovány další a další škrty ve výdajích na obranu.
Politická reprezentace armádě nedala žádné zadání, nenechala si vypracovat podrobné analýzy vývoje mezinárodní situace a scénáře reakce státu na možné hrozby. Nestanovila, jaké síly jsou nutné pro splnění spojeneckých závazků, pro obranu výsostného území státu. Svou nečinnost pak předchozí vlády maskovaly produkcí narychlo sepsaných strategických dokumentů, které často úplně ignorovaly realitu možností a zájmů České republiky.
A výsledek toho všeho? Chybí jasná vize, jasný úkol, je to experimentátorův ráj. Zrušit útvar, jak snadné, propustit lidi ještě snadnější. Pokud k tomu ještě doplníme kývaly v uniformách, je obraz dokonalý.
Nový ministr obrany bude ve velice složité situaci. Převezme rezort, který má pověst záložního zdroje finančních prostředků pro státní rozpočet, a často i zlatého dolu pro různé zájmové skupiny.
Bude tedy muset v první řadě vyjednat, napříč politickým spektrem, stabilizaci rozpočtu minimálně v současné jeho výši. Ano, rezort obrany je trvale podfinancován, ale mnohem závažnějším problémem je trvalá neschopnost garantovat alespoň základní rozpočtový výhled na několik let dopředu. V praktické rovině lze pak jen těžko plánovat a realizovat dlouhodobé projekty, které jsou rozloženy na období několika let, pokud v jednom roce není známo, s jakými finančními prostředky bude rezort obrany nakonec disponovat ten příští. Aby závazek dlouhodobého financování obranyschopnosti země nezůstal jen planým heslem, bude třeba pro něj hledat co nejširší podporu, a to minimálně ve formátu předseda vlády, ministr obrany, ministr zahraničních věcí, ministr financí a předseda výboru pro obranu Poslanecké sněmovny.
Dále na nového ministra bude čekat příprava podkladů pro politické zadání rezortu obrany, včetně stanovení charakteru, struktury a počtů ozbrojených sil.
Ministr bude muset dokončit profesionalizaci ozbrojených sil ve všech jejích aspektech a tím zvrátit nepříznivý vývoj atraktivnosti tohoto povolání na trhu práce. Bude třeba stabilizovat personální situaci zavedením reálného a funkčního kariérního řádu, zamezit neodborným zásahům do systemizace hodností a funkcí. Personální politiku rezortu bude třeba nastavit tak, aby mimo jiné pomohla vytvořit prostředí pro pracovní uplatnění vojáků po skončení služebního poměru, a to například zavedením daňového zvýhodnění pro zaměstnavatele.
Nadcházející volby rozhodnou o
dalším budoucím směřování společnosti a tím i jejích ozbrojených sil,
které mají, po letech otřesů a bezcílnosti, novou naději na klid a
odpovědné řízení rezortu.