Možná si vzpomínáte na moji mentálně narušenou starou tetičku, o které jsem před rokem psal. Když se podívám do minulosti, až mě překvapuje, co všechno dobrého jsme pro ni já i další členové mé rodiny udělali. A tím nemyslím jen drobnosti typu toho, že jsme ji kryli před jejím manželem, když se tahala s milenci.
Dodnes si pamatuju, jak ji její táta (můj prastrýc) vyhazoval z domu, který jsem s ním spoluvlastnil (teď se mu ovšem vůbec nedivím, že ji vyhazoval; byl jedním z prvních, kdo poznali její zlotřilou povahu). Tehdy jsme u něj orodovali, aby ji tam pouštěl – dopadlo to tak, že po dalších několik let (až do prastrýcovy smrti) tam teta směla jezdit jen díky mně.
A nejen to. Spolu s mojí matkou jsme tetu doslova vytáhli hrobníkovi z lopaty, když jí před rokem a půl štípla vosa do jazyka a my jsme jí zavolali sanitku. Bylo to o minuty, teta (těžká astmatička) už se začínala dusit, nicméně díky našemu pohotovému jednání ji záchranáři dokázali udržet při životě. Nebýt nás, už by zřejmě nebyla naživu.
Možná si řeknete – no tak to bude tetička tomu Sedláčkovi a jeho rodině vděčná, že jí takhle pomáhali. No, normální člověk by vděčný jistě byl. Nicméně tetička ukázala, že se svojí zlobou, arogancí a chorobnou hamižností má do normálního člověka daleko.
Stačilo, abych jí upozornil, aby se v našem společném domě chovala přiměřeně svému podílu (měla tam jen 1/3 podíl v domě i v nábytku, ale chovala se, jako kdyby jí to tam patřilo všechno). Předpokládal jsem, že se zklidní a vše bude v pořádku – nicméně to jsem ještě netušil, že jsem se dotknul jejího chamtivého ega a že ona svoji zlobu obrátí proti mně. A pak to začalo.
Její neustálý stalking. Sprosté urážky mě i mé rodiny. Výhružky ohledně podpálení domu a zasypání studny. A hlavně nejrůznější lži a pomluvy. Například o mně šíří zvěsti, že jsem jí prý ukradl jakousi zdravotní pomůcku (což by bylo opravdu smysluplné u někoho, kdo jí zachránil život), nebo že jsme prý spolu s mojí matkou chtěli zabít jejího otce, abychom dostali jeho podíl v domě.
Nakonec to dopadlo tak, že mi vykradla z domu starožitný nábytek po mém pradědečkovi, aby jej prodala v Německu. Jen část nábytku se mi podařilo před ní uchránit – a když jsem ji nedovolil si jej odvézt, přitáhla tlupu svých tupých nohsledů, kteří hodlali vylomit domovní dveře a vyhrožovali mi fyzickým násilím. Nebýt zásahu policie, kdo ví, jak by to dopadlo. Takhle se tetička musela spokojit s tím, že mi ,,jen“ vysklila okno a zapatlala zámky lepidlem. A tohohle všeho jsem se dočkal od osoby, které jsem spoluzachránil život a kterou jsem vždy hájil, jak jsem jen mohl.
Možná si říkáte, proč to tu všechno tak podrobně rozepisuji a kvůli jedné staré rašpli píšu další článek. Je to jednoduše proto, že úplně stejný vzorec chování, jaký vidíme u šílené tetičky, můžeme pozorovat i u připrchlíků, kteří se houfně dostávají do evropských států – a kteří jsou také vrchovatě naplněni zlobou, kterou si na nás chtějí vybít.
Současná masivní připrchlická vlna začala tehdy, když mezinárodní kmotři nechali rozbombardovat a vydrancovat řadu států v severní Africe a na Blízkém východě. V těchto státech pak vznikla ,,ztracená generace“ mladých mužů, ve kterých ty intervence vyvolaly to nehorší, co se v lidech může skrývat – strach, nebetyčnou zlobu a touhu po odplatě. Tito ,,lidé“ teď vidí nás, obyvatele západních států, jako viníky toho marasmu, do kterého se dostali. Proto – místo toho, aby zůstali ve své domovině a pomohli ji znovu zvelebit – míří do Evropy, aby se nám pomstili za to, co jsme podle nich zavinili.
Výsledek vidíme na vlastní oči – u nás naštěstí jen v menší míře, ale třeba v Německu už se to rozjelo naplno. Připrchlíci si užívají bezpracného života na sociálních dávkách na úkor nás, původních obyvatel. Kromě toho páchají na původních lidech násilí a snaží se šířit po evropských státech své vlastní právní a kulturní principy zcela bez ohledu na naše zákony. Myslí si, že jsou něco víc než my – a řada politiků jim to bohužel potvrzuje, když prosazují, abychom se k připrchlíkům chovali mírně a nechali jim co nejvíce privilegií.
Tito politici nechápou (nebo úmyslně nechtějí chápat) jeden základní princip. Připrchlíky nelze zkultivovat tím, že se k nim budeme chovat slušně a ustupovat jim. Vidíme to ve všech státech, které kolonizují – slušnost a zdrženlivost místních politiků i dalších lidí vnímají jen jako slabost, které bez váhání využívají k tomu, aby pro sebe získali nadřazené postavení vůči původním obyvatelům. Jinými slovy: Jakmile v někom zakoření extrémní zloba, slušné jednání jej nepředělá. Ať už je to jedna bláznivá bába nebo miliony přivandrovalců.
U šílené tetičky to už není takový problém, ta stejně jednou skončí v blázinci nebo v kriminále. U současné invaze uprchlíváků se ale obávám, aby evropské státy neskončily v propadlišti dějin a jejich původní obyvatelé někde na popravišti. Protože pokud připrchlíky necháme, aby si na nás svoji zlobu vybíjeli i nadále, tak to ani jinak skončit nemůže.
