Ačkoli před pěti lety pochodovali na Rudém náměstí vedle sebe ruští a francouzští vojáci, a z tribuny jim kynuli Putin, Merkelová a americký prezident Bush, letos se západní představitelé hromadně přidávají na stranu USA a vytváří tlak na ty, kdo si dovolí do Moskvy jet uctít památku desítek milionů lidí, kteří položili životy v doposud nejstrašnější válce v dějinách lidstva.
Nejvíc doslova perzekuovaným je samozřejmě prezident Miloš Zeman, jediný z významných hlav států zemí EU, který si "dovolí" jet do Moskvy uctít památku 27 milionů padlých vojáků a občanů tehdejšího Sovětského svazu.
To, že kancléřka Merkelová jede do Moskvy také, jen o den později, už nikoho nezajímá. Samotné Rusko označilo toto jednání za chytrý kompromis.
Pak je tedy nepochopitelné, proč ostatní státníci její krok nenásledují. Tímto kompromisem by přece, viděno optikou Bruselu a Washingtonu, bylo pokryto vše – vyjádřil by se nesouhlas se současnou ruskou politikou, ale zároveň by byli uctěni, jak se sluší a patří, váleční veteráni, kterých se do Moskvy sjede až na 2,5 mil. Mnohým z nich je přes 90 let, dalšího významného výročí se již nedožijí. Pro současné mocné světa to ale zřejmě není důvod k účasti.
Místo toho polský prezident Komorowski poněkud šroubovaně zve evropské státníky do polského Gdaňsku, což má ale jeden zásadní historický problém - tady válka neskončila, nýbrž začala. A Berlín 2. května 1945 dobyla Rudá armáda, bezpodmínečná kapitulace byla podepsána 9. května.
Francouzský prezident Hollande je snad jediný, kdo cestu do Moskvy ještě zvažuje, tedy alespoň podle francouzských médií.
Celé toto politické panoptikum připomíná malinko chování žáků základní školy. Hlavně si nerozhněvat pana učitele. Ve stínu znovu obnovené studené války mezi Ruskem a Spojenými státy zapomínají ostatní představitelé na to, co je podstatou oslav, a že by se bez ohledu na Rusko či USA měli zachovat jako opravdoví státníci.
Druhá světová válka byla globálním konfliktem, který zasáhl většinu států světa a přinesla 60 milionů obětí. Oproti všem předchozím konfliktům bylo podstatně zasaženo i civilní obyvatelstvo.
Neúčast představitelů zúčastněných států je tedy urážkou nejen padlých vojáků, ale i vlastních krajanů, kteří padli v boji proti fašismu. Člověku je z toho smutno a nezbývá mu, než 9. května tiše zavzpomínat a v duchu našim osvoboditelům poděkovat. A ty myšlenky budou směřovat do Berlína a do Moskvy, určitě ne do Gdaňsku! Já sám půjdu u nás na hřbitov do Svatoslavi a položím na hrob Ivana Mandrikova, padlého sovětského partyzána, kterého můj otec znal, kytičku a zapálím svíčku. Pokládám to za obyčejnou lidskou slušnost.
