Následovaly obrovské policejní manévry, pochopitelně, a mlčení kancléřky Merkelové, která ani nedorazila do krizového štábu na spolkovém kancléřství a nebylo známo, kde se nachází. Ona ale určitě dorazí, kryta masívem bodygardů, zapálit svíčky a pak pronést nekompromisní řeč. To ona umí.
Nevím ovšem, jak jí to dlouho vydrží. Je osobně zodpovědná za nastartování procesu, který nemá žádné rozumné řešení a který poznamená Evropu na desítky let. A to, že neumí přiznat chybu a setrvává, odtržena od lidí a bez ohledu na konfrontaci s realitou, na svých ničím nepodložených dogmatech, to svědčí o tom, že máme co do činění s političkou, která přímo ohrožuje podstatu našeho bytí.
Nechci se zde dlouze rozepisovat, jenom chci poukázat na jednu zákonitost. Množí se atentáty a krveprolití, za nimiž nestojí přímí migranti, ale potomci migrantů dřívějších, kteří byli doteď v klidu. Třeba vrah z Nice měl tuniské kořeny, včerejší střelec z Mnichova iránské. Je třeba si položit otázku, co je hlavním spouštěčem jejich útoků a proč se probudili až nyní? Odpověď není tak složitá. První podmínkou jejich startu proti společnosti, ve které žijí je uvědomění si vlastní příslušnosti ke své, nikoliv většinové, entitě. Základním identifikačním a pojícím prvkem je náboženství, tedy v tomto případě islám. To ale samo o sobě nestačí a je třeba, aby nastaly podmínky, ve kterých uzraje u jednotlivců a skupin minoritních entit přesvědčení, že nastala doba, kdy mohou a dokonce musí vyjádřit svůj postoj a tím je ozbrojená akce proti nenáviděné většinové společnosti. No a tyto podmínky se začaly naplňovat rozvrácením četných islámských států, Libye, Irák, Egypt, Sýrie, které zplodily miliony migrantů, kteří se dali do pohybu.
Uvedený mechanismus není nový, příkladů z dějin je mnoho. Například poklidné a harmonické soužití německé menšiny s Čechy v Sudetech do doby nástupu Hitlera. Nebo třeba soužití Srbů a Chorvatů, které se změnilo po rozpadu Jugoslávie v roce 1991 ve vraždění, mučení a boj na život a na smrt. Osobně jsem viděl po válce v Chorvatsku v tamních vesnicích a městech stovky odstřelených rodinných domů. Byly to domy, kde do války žili pravoslavní Srbové. Mechanismus startu útoků na většinovou společnost je všude stejný a latentní konflikt kultur, v našem případě islám versus křesťanství, vypukne s naplněním určitých podmínek, které jsem obecně popsal. Jsou logické, jasné, historií popsané a tedy předvídatelné.
Děsí mně, že nejsou jasné a předvídatelné pro ty, kteří odpovídají za budoucnost Evropy. Teď už je zřejmé, že ono kancléřštino „my to zvládneme“, když zvala do Německa migranty, je dnes už jenom prázdné heslo a klidné, místy až idylické Německo se svými regionálními slavnostmi, společenskou sounáležitostí a vírou v budoucnost je minulostí. Začíná jít do tuhého, sen se bortí a ta, která má lví podíl na této změně se mermo mocí nejen drží moci, ale diktuje Evropě. Ptám se, jak dlouho tento stav vydrží? Společenské zákonitosti jsou neúprosné, kancléřka začala pět svoji labutí píseň a vyvstává naléhavá otázka, co bude dál. Spíš bych ji ale položil jinak – co lze ještě zachránit a kdo to zachrání? Začít se musí odpovědí na druhou část otázky, musí přijít noví politici. Čím dříve, tím lépe, leč času staré Evropě už mnoho nezbývá.
