Blíží se 70. výročí ukončení 2. světové války, nejstrašnější války v dějinách lidstva. Dostávám na toto téma mnoho dopisů, hlavně elektronických. Jsou to dopisy velmi zajímavé, většinou od lidí, kteří jsou pamětníky a něco prožili. Jeden z nich mně napsal 84 letý pán z Rychnova nad Kněžnou a z jeho dopisu vyjímám:
„Mně je 84 roků a dobře si pamatuji, jak jsme vítali sovětské vojáky a byli jsme jim vděčni za osvobození. Zatímco Rusko a mnohá území v Evropě byly válkou zničené, Amerika za totéž období dosáhla nebývalých zisků. V současné době mají USA vojenské základny po celém světě a přesto obviňují Rusko z agrese.
Současný stav u nás: V březnu nesměly sdělovací prostředky vzpomenout na obsazení našeho státu v r. 1939 Němci, aby to nenarušilo průjezd amerických vojáků naší republikou, ale ruským motorkářům jsme všelijak ve sdělovacích prostředcích odmítali projevit společnou vzpomínku na osvobození. Jsem rád, že náš prezident je jedním z vedoucích politiků, který za nás jede do Moskvy vyjádřit poděkování za obětavost jejich lidí v průběhu celé války, což nám vrátilo svobodu.“
S tím nelze než souhlasit.
Navíc se nabízí srovnání s jinými cestami vládních představitelů, které jsou bezobsažné, obskurní a které státní rozpočet zatížily víc než cesta za uctěním padlých v Moskvě.
Jednou z nich je např. odhalení lavičky Václava Havla v Oxfordu za účasti místopředsedy vlády Bělobrádka loni na podzim. Cesta rozsáhlé delegace kvůli jedné lavičce Bořka Šípka stála daňové poplatníky 800.000 Kč...
Předseda KDU-CSL byl přitom první, kdo vyhlašoval, že Zemanovu cestu do Moskvy neposvětí. Sám se ale nezdráhá sahat do kapes daňových poplatníků a pokrývat akce, které patří zcela nepochybně do komerční sféry či sféry nadační.
Jaký zájem má mít Česká republika, že si jeden člen vlády sedne na lavičku v Oxfordu?
Žádný. Motivace je jinde. Jméno Václava Havla táhne, a pokud je přítomen i Tomáš Halík, který má blízko, stejně jako Bělobrádek, k lobbistovi Sekyrovi, vypadá to spíše na velmi rannou prezidentskou kampaň. Určitě ale šlo o velmi promyšlený marketingový tah.
Má to ale jednu podstatnou vadu - že to bylo placeno ze státního rozpočtu.
Možná by neškodilo inspirovat se názorem pamětníků, kteří válku prožili. Jen oni mají právo na to posoudit, co je správné či ne. A uctění padlých vojáků za naši svobodu, na rozdíl od Havlovy lavičky, mezi ta správná gesta bezpochyby patří.
V 2. světové válce, vezmeme-li vítězné mocnosti, padlo 23 milionů Sovětů a 419 tisíc Američanů. K nim je třeba přičíst Brity, Francouze a další. Když o tom všem přemýšlím, tak si kladu otázku, jak je možné, že se u nás vůbec vede diskuse o tom, zda tyto oběti 9. května v Moskvě uctít, když oběti západní fronty byly se všemi pompami za účasti všech hlavních světových státníků uctěny vloni na podzim v Normandii? Přemýšlím o tom, kam směřujeme, když ze svých dějin vytěsňujeme fundamentální historické události, které nás zachránily od národní likvidace? Hra, kterou rozehrávají takzvané elity, které jsou odtrženy od života prostých lidí, je nebezpečná a nepřinese nic dobrého. Je to dračí setba a její plody budou trpké.
V této situaci je třeba si zachovat svůj zdravý rozum a vykonat něco sám za sebe. Bez ohledu na to, co tomu řeknou ti, kteří vytváří psychózu napětí a strachu. Ti, kteří se dokonce snaží zastrašovat, kteří sestavují seznamy nepohodlných osob a médií. Já sám nikam nepoletím, ale cítím svoji vnitřní povinnost při tomto výročí na své osvoboditele vzpomenout. Bez pomp, bez oficialit, jako občan, kterému otec vštípil základní vlastenecké hodnoty a vztah k této zemi. Proto položím 9. května na hřbitově ve Svatoslavi věnec na hrob sovětského partyzána Ivana Mandrikova, který padl počátkem roku 1945 v Deblínských lesích. Nejenom proto, že tohoto partyzána otec osobně znal a spolu s ostatními občany naší osady partyzány materiálně podporoval. Hlavně proto, že kdyby nebylo jich, jejich obětí a kdyby nebylo obrovských obětí jejich spoluobčanů, tak bych tento článek dnes nepsal a žádné oslavy by se v Moskvě ani jinde nekonaly.
