V této souvislosti jsem na něj dnes vzpomněl i já a musím z vlastní zkušenosti potvrdit, že takový skutečně byl. Bylo to v květnu 2002, když mně zazvonil telefon a z brněnské Fakultní nemocnice mně oznámili, ať se připravíme na nejhorší. Moje jediná tehdy sedmnáctiletá dcera ležela na plicní klinice prof. Skřičkové v plicním komatu napojená na přístroje. V takové zlomové chvíli se člověk stébla chytá a udělá věci, které by za normální situace neudělal.

Já jsem tehdy udělal to, že jsem zavolal jednomu známému na ministerstvo vnitra a požádal ho, zda by se nepokusil u pana ministra Grosse o to, aby byla moje dcera převezena vrtulníkem na nějaké špičkové pracoviště do Prahy s tím, že přesun zaplatím. Na jaké, to jsem nevěděl, jenom jsem si bláhově myslel, že v Praze bude naděje na záchranu dcery větší. Za půl hodiny mně můj známý volal, že pan ministr okamžitě reagoval, osobně volal tehdejšímu řediteli brněnské Fakultní nemocnice MUDr. Burianovi a že čeká na jeho zprávu, zda je přesun možný.

Koncovka byla taková, že brněnští lékaři přesun nedoporučili. Další léčba byla konzultována s předními specialisty, kteří chodili k dceřinu lůžku, a po několika dnech se stal zázrak a nastal zlom k lepšímu. Ministr Gross se nechával pravidelně přes tehdejšího ředitele pražské Fakultní nemocnice o vývoji léčby informovat. Dcera ze všeho vyvázla, je zdravá, má svou rodinu a svoje koně.

Když jsme ten rok v září ho s ženou a dcerou navštívili, předala mu velkou kytici karafiátů a poděkovala, tak reagoval slovy, že to není jeho zásluha. Vzal mobil, zavolal řediteli pražské Fakultní nemocnice a předal mu naše poděkování. Měl jsem se Stanislavem Grossem pracovní kontakty, když se stal předsedou vlády, toto je můj kontakt lidský a moje vzpomínka na něj a poslední poděkování.