Tedy vznik Československa 28. října 1918 tím, že budou bojkotovat akt státních vyznamenání ve Vladislavském sále.
Pokud rektoři ignorují pozvánku od hlavy státu a navíc ostentativně kladou věnce na Hradčanském náměstí, jedná se podle mého úhlu pohledu o hloupý akt hraničící se školáckou klukovinou. Oslavy svátku 28. října jsou totiž především oslavou založení československého státu, sekundárně pak projevem úcty k vyznamenaným. Být přítomen ve Vladislavském sále večer v den státního svátku, to je pocta a zvláštní pocit, který nejde sdělit, to se musí prožít. Je to půda posvátná, posvátná každému z nás, je to místo, na kterém se psaly dějiny. Je to místo korunovace českých králů, místo volby českých prezidentů, místo těch nejvýznamnějších shromáždění spojených s nejvýznamnějšími dny naší země. Pokud toto čelní představitelé akademické obce nerespektují, jdou především špatným příkladem svým studentům a tím popírají základní povinnosti akademiků.
Navíc jim vysokoškolský zákon explicitně zakazuje jakékoliv politické aktivity. Bojkotovat rozhodnutí hlavy státu či dokonce pořádat odvetné akce je určitě překročením meze, která je akademické obci vymezena zákonem. Jsem přesvědčen, že spor mezi rektory a prezidentem bude eskalovat. Letos Miloš Zeman reagoval ironickým bonmotem, kdy rektorům za neobsazená křesla poděkoval, protože tím uvolnili místa pro příbuzné vyznamenaných. Obavám se ale, že příští rok už z Hradu nepřijde pozvánka vůbec. Obávám se také, jak budou svoji falešnou solidaritu držet. Rektorů máme hodně a nemyslím si, že úplně všichni se nechají trvale nahnat do stáda vedeného nejsilnějším kusem.
Hlavně se ale obávám ještě něčeho zásadnějšího o čem páni rektoři nemají ve své namyšlenosti ani potuchy. Lidově bychom řekli „už to není, co to bejvalo“. Co mám na mysli. Nic jiného než to, že dříve byla pozice rektora mezi lidmi velmi ceněna. Rektor byl vždy někdo, kdo požíval velkou úctu a vážnost. Obávám se, že ta doba je pryč a v mnoha případech zbyla jenom slupka. Je totiž příliš mnoho všelijakých a ve všech možných městech vysokých škol. U mnohých z nich je všelijaká kvalita – od Plzeňských práv počínaje po soukromou Univerzitu J.A. Komenského konče.
A jestliže si rektoři v čele s profesorem Zímou chtějí touto klukovinou jakoby vystřiženou z divadelního kusu studentského majálesu vynutit svoji prestiž a vážnost, tak se jim to opravdu zdařilo, dosáhli pravého opaku.
