Denně mi chodí desítky zpráv od lidí, kteří mě prosí o pomoc/ žádají o radu/ svěřují se s životními příběhy… Až si přečtete ten od paní A. K., pochopíte, proč tolik usiluji o zvýšení životního a existenčního minima…
"Podnikala jsem, onemocněla, a zatímco jsem ležela v nemocnici, vykradli mi firmu. Neměla jsem pak na platby, daně, ani na sociální a zdravotní pojištění. Do práce už jsem se nevrátila, skončila jsem totiž v invalidním důchodu. A tak začal kolotoč – exekuce, dražby… Nezbylo mi vůbec nic. Dcera mě ubytovala u sebe doma, a tak platím jen spotřebu, žádný nájem. Ovšem to, co na první pohled vypadá jako výhoda, jí nemusí být. Mám důchod 10.421 korun a na něj exekuci. Nezabavitelná částka činí 9.338 korun, ale protože nemám nájemní smlouvu, dostanu jen 7.604 korun. Za poplatky zaplatím 2.500, a zbyde mi 5.104 korun na všechno – léky, dietní stravu, hygienu, o kultuře ani nemluvě. Valorizace životního minima by zvýšila tu nezabavitelnou částku až o několik set Kč měsíčně.
Lidé, kteří mají hluboko do kapsy, většinou nedostanou smlouvu na byt, majitel má strach, že přestanou platit nájem, a už se ho nezbaví. A tak většina z nás bydlí u příbuzných, kamarádů nebo v bytě bez smlouvy. Což ovšem neznamená, že neplatí za spotřebu tepla, vody, elektřiny, popelnice… To všechno musí člověk poplatit z té nezabavitelné částky. A když se něco rozbije a má se zaplatit oprava, nastává drama.
Žijeme, paní ministryně, ve skutečnosti v bídě. Doufám, že se Vám podaří valorizaci životního a existenčního minima prosadit, moc by to pomohlo..."