Využil jsem pozvání. Přišel, viděl a nevěřil svým očím. Po korozi ani stopa, Nosné části karoserie vozu už svítí novotou, ošetřena ochranným nátěrem, připravena na „kabát“. Ten ostatně zanedlouho také dostala.
Pak přišlo pozvání do ústeckého Dopravního podniku. Přiznám se, že jsem si připadal jak Alenka v říši divů. „Kabát“ tedy lak trolejbusu už svítil novotou. Vystrojen byl již i elektro výstrojí, novými, dlužno říci velmi hezkými sedačkami, prostě kompletně vystrojený úplně nový trolejbus, na kterém právě probíhala závěrečná měření isolačního stavu. Náměstek ředitele, pan Javůrek viděl mé překvapení a s upřímným pobavením mě provedl tímto zázrakem, za kterým stáli dělníci obou firem. Pan Javůrek mi pak poskytl řadu zajímavých informací.
Například, že nový trolejbus stojí více, než patnáct milionů korun. Rekonstrukce tohoto vyjde na necelých pět. Dost velký rozdíl. Veškeré práce na vybavení trolejbusů dělají vlastní pracovníci. To jsem ostatně viděl na vlastní oči. Má to velikou výhodu, říká. „Mí kluci vědí, že i sebeméně odfláknutá práce by se jim nevyplatila, museli by jí sami po sobě opravovat“! Lehko by se tak zjistilo, kdo odvedl nekvalitní práci. Jen kdyby nebyly ty problémy se sháněním kvalitních náhradních dílů nutných k rekonstrukcím.
Odcházel jsem s příjemným pocitem, že když se chce, jde i nemožné, a s pocitem, že cestující veřejnost se o svou bezpečnost nemusí obávat. Odcházel jsem i s předsevzetím, že oběma kolektivům, jak ACIERu, tak Dopravního podniku musím vyslovit své uznání a to tímto činím.
Jaroslav Doubrava
