Sté výroční vzniku Komunistické strany Číny, které připadlo na 1. července, slaví celá Říše středu. Komentátoři a analytici píší stále dokola, že historický úspěch KSČ měl kořeny v přechodu od marxisticko-leninistické dogmatu k vlastnímu "socialismu s čínskými rysy", jak třeba psal bývalý indický diplomat Mk Bhadrakumar. Ale podobné dumání ze sebe vypouštějí i české a západní mediální osoby.                                                                                                                                                                                       Nejnudnější spekulace byly prý z Boloně v Settimana News (http://www.settimananews.it/informazione-internazionale/happy-birthday-mr-party-but-tomorrow/). Můžete se přesvědčit. Všichni opakují to samé, že se čínským komunistům přes všechny výtky v posledních čtyřech desetiletích podařilo významné ekonomické pozvednutí Číny. Tím to ale končí. Následují nudné kalkulace. Co bude dál, to neví nikdo.                                                                                                                                                                                   Čínská strategie rozvoje není založena na koncepčním blouznění jako u západních vlád složených z volených zástupců lidu. Každých čtyři či pět let obměňované různorodé tzv. demokratické vlády atlantských států nevytvářejí prostor pro dlouhodobé zájmy a koncepce. Strategické plány ve všech oblastech formují čínské autoritativní státní orgány na desetiletí dopředu. Všechny komentáře o budoucnosti jsou dosti malicherné, protože nevíme, co bude za 10 let v čínské ani severoamerické, indické, vietnamské nebo euroatlantické politice a hospodářských vztazích. Nejzoufalejší komentář, který jsem četl, tvrdil: „Čína je ve slepé uličce. V současné konfrontaci s USA existují možná dva výsledky. Za prvé, Čína zvítězí a USA se rozpadnou. Pokud se však USA rozpadnou, rozpadne se i globální řád vybudovaný Spojenými státy, a tedy se rozpadne systém, který v posledních 40 letech umožnil Číně růst a prosperovat. Na druhou stranu existuje možnost, že Spojené státy uspějí a Čína by se mohla zříci vůdčí role, a to by samozřejmě nebylo pro Čínu dobré. To znamená, že Čína sama o sobě nemá žádná před sebou dobrá rozhodnutí…“                                                                                                            Takové žvásty!                                                                                                                                                    Politicko – ekonomické soupeření je dynamickým procesem se spoustou proměnných. Závěry děláme na základě určité dynamiky, ale ta se proměňuje. Kdyby v roce 2020 pseudoliberálové, čili klika Bidenovských demokratů, neprovedla v USA defacto státní převrat, který v podstatě vedl k občanské válce v USA, která se zatím jen rozhořívá, byla by situace asi výrazně jiná než teď.                                                                                         Odpůrci nové (čínské) mocnosti každých pět šest let čekají, kdy v Číně konečně dojde ke krizi a k povstání kvůli ekonomickým a ekologickým problémům v provinciích. Čína jako příliš rychle se rozvíjející mocnost by se mohla v občanské válce rozpadnout. Jenže, s rozvráceným státem mají Číňané dost varovných zkušeností po pádu císařství, kdy se centrální vláda zhroutila. Proto byl začátek 20. století pro Čínu velmi krušnou dobou. Dnes se tomu snaží úporně vyhnout. Proto údajně Čína dává na vnitřní bezpečnost více prostředků než na armádu. Příliš mnoho souvislostí                                                                                                                                  Můžeme předpokládat s jistou pravděpodobností, co se bude dít do nejbližších pěti let, a nic více. Chytrost se snaží dumatelé předstírat tím, že vypracují 3 nebo 4 scénáře toho, co by se mohlo v dalších letech dít. To by v tom byl čert, aby jeden ze scénářů tak trochu nepasoval za 10 či 12 let na to, co se skutečně bude dít. Zcela nechutně zapšklá sinoložka Kateřina Procházková, jež má ve své hloupé zaslepenosti neustále protikomunistické záchvaty, měla v Lidovkách své pseudomoudrosti uvedené rozumným titulkem, který měl být asi míněn jako posměšný: „Komunisté v Číně mají za sebou sto let snění o společenské stabilitě.“ Ale titulek není k smíchu, je hluboce pravdivý. Největší devízou státu je přece snaha o společenské stabilitě. Čína ze své historické zkušenosti ví, že vládní Evropané a Američané jsou šmejdi nejhoršího zrna – mají s nimi koloniální zkušenost z 19. A začátku 20.století.                                                                                                                                                         Všichni chtějí na všech jenom vydělat. Proč by to Čína měla euroatlantské tzv. západní skupině kšeftařů usnadňovat. Jenom idiot si může myslet, že Číně jde o „světovládu“. Chce mít jenom bezpečnostní dominanci v pobřežním pásu od Indonésie, kolem Filipín, směrem do Tichého oceánu k Nové Guinei a od ní směrem k Japonsku a Jižní Koreji. Západní političtí hysterici ale hlavně hovoří o Jihočínském moři na okraji Tichého oceánu, jako by to byl pupek světa. Snad proto, že tudy proplouvá jedna třetina světové lodní dopravy.          Vše ostatní v čem chtějí Číňané dominovat, je oblast výroby a obchodu, což není válka, či diktatura, ale prostě snaha obstát. A stále pamatují na historické varování: Koloniální snaha o nadvládu Evropanů a potom i Američanů nad pobřežními oblastmi Číny – na to političtí profesionálové v Číně nezapomínají. Právem nezapomínají!                                                                                                                                                                                                                                                                                                  Jaroslav Doubrava