Nekonečný vsetínský příběh. Bylo, nebylo... ale ne, vážně.

Ostravský soud dneska zamítl žalobu Romů, kteří se stěhovali v roce 2006 ze Vsetína. Všechny rodiny dlužily za byty obrovské sumy městu a rozhodnutím soudu z nich byly vystěhovány. Ty byty přivedli do stavu neobyvatelného a celý dům o 64 bytech musel být zbořen. Město Vsetín jim přesto pomohlo koupit starší rodinné domy v ceně 200 - 400 tisíc korun. Celou částku jim město bezúročně půjčilo na dvacet pět let. Pokud bychom striktně respektovali rozhodnutí soudu, skončili by tito lidé na ulici.

Za toto dobrodiní Romové pod tlakem neziskových organizací zažalovali město o milionové odškodné za újmu a psychické trauma, které prý museli prožít. A teď perlička. Mezi jednapadesáti žalobami je i žaloba dítěte, které v době vystěhování nebylo ještě ani na světě.

To všechno by pro mě nebylo překvapivě s ohledem na znalost některých neziskových organizací a chování některých Romů. Tristní je, že vrchní soud třikrát zamítl rozhodnutí krajského soudu, který prohlásil v souladu se zdravým rozumem a spravedlností, že město nepochybilo ani se neprovinilo, když obyvatelé byli neplatiči vystěhovaní soudem na ulici. Znásilněný Krajský soud musel respektovat rozhodnutí Vrchního soudu a musel být vyměněn soudce. Nová soudkyně dnes rozhodla tak, že nároky na omluvy zamítla. Přiznala ale odškodnění každému ve výši 10% požadované částky, to znamená asi deset tisíc korun.

Jediná osoba, která na celé události skutečně vydělala je advokátka Romů. Stát jí za její služby zaplatil víc než 3 miliony korun!

Kauza je stará už čtrnáct let. Přesto jsme se zatím nedobrali k pravomocnému rozsudku. Kdybych věřil, že takovéto rozhodnutí soudu je vyžadovanou normou naší společnosti, pak bych tady žít opravdu nechtěl. Jsem ale hluboce přesvědčený, že to je pouze názor hlasité menšiny, která si žije většinou pohodlným životem ze státních či grantových peněz. A pak to má dopad na pocit nespravedlnosti nás občanů ČR.