Teď jsem paní ministryni řekl, že ji výjimečně podpořím. Ale ne z toho důvodu, který avizoval pan kolega Papoušek, ale z jiného. Protože si myslím, nakonec jsem o tom hovořil včera, my zcela jednoznačně vymíráme a musíme jako stát udělat něco pro to, abychom minimálně splatili těm rodičům, kteří děti mají a zabezpečí budoucnost tohoto státu, tak splatili náklady a strasti. Samozřejmě mají také radosti, a těch je určitě víc, těm rodičům, kteří se o děti starají, vychovávají a mají je.

Já bych vůbec polemizoval s tím, že myslím, že je filozoficky naprosto nesprávné pojímat tento příspěvek jako příspěvek pro dítě. Jak pro dítě? Když to dítě má dva roky, tři roky, tak mu to někam dáme, uděláme svěřenecký fond, opatrovníka, který bude kontrolovat? To je přece nesmysl. Zkrátka rodiče mají děti, drtivá většina těch rodin a rodičů je zcela normální, takže jim jsou vyrovnávány náklady na jejich děti. A oni také realizují ty peníze, které dostanou. Myslím si, že to je skutečně filozoficky špatně říkat, že to je na to dítě. Protože ony ty děti potom, když je jim víc a spolu s ostatními, promiňte mi to slovo, nesmysly, které se dozvídají o svých právech, ale ne o svých povinnostech v životě, tak potom mohou vznikat problémy. A jako že vznikají, to víte všichni. Vždyť to dítě je učeno odmalička, že to je jeho příspěvek. Ale přece to jsou náklady té rodiny.

Myslím, že tohle je první věc. Druhá věc je, že ano, je to možná pár procent, to pan kolega Dienstbier má zcela jistě pravdu. Je to pár procent rodin, které mají děti, u uvozovkách, „jako rukojmí či výdělečnou činnost“, když to řeknu velmi zkráceně. To znamená, že na ně brali všechny možné dávky, přídavky, zaštiťovali se jimi a sami nemuseli pracovat.

Já jsem přesvědčen, že ten krok je správný, protože tak, jak jsem vycházel z té první teze, to znamená změny filozofie, kterou ale nenavrhuji měnit v tomto zákoně, paní ministryně, já ho podporuji tak, jak je, protože ta cesta zvýšení přídavků je správná. Mimo jiné tedy já se domnívám, že k tomu přídavku nutně musíme přijít, protože příspěvek rodičům na dítě musí být dramaticky vyšší. Protože náklady na jedno dítě jsou sice proměnné, ale přece jenom minimální náklady na dítě dokážeme spočítat. A to je několik tisíc korun, to nejsou stokoruny.

A možná pak můžeme obejít a odejít od jiných podpor a jiných dávek, protože oni potom do životního minima by se s těmi přídavky vešli, pak jsou matky samoživitelky atd., a my komplikovaně, celkem zvláštním algoritmem, posuzujeme jednotlivé rodiny a ony se dostávají samozřejmě do závislosti na sociálním systému a jiných dávkách. Zatímco kdybychom zcela spravedlivě více podpořili rodiče, kteří děti mají, vyšším příspěvkem, tak bychom určitě nemuseli administrativně složitě podporovat potom jiné skupiny, které do toho systému už by se nedostaly. Protože už by ten příspěvek, který by na dítě dostali, tak by byl dostatečně vysoký.

Co se týká toho návrhu pana kolegy Dienstbiera, já mu rozumím, ale myslím si, že tady jde také o zachování, o budování pocitu odpovědnosti za sebe sama. A také pocitu pro všechny občany v České republice, že ten systém je spravedlivý, že já platím daně, ale platím daně adresně skutečně na výchovu těch dětí, a ne na řekněme přežití rodičů, kteří do práce nechodí a samozřejmě ten příspěvek spotřebovávají. Já tomu rozumím, ale my bychom museli naopak udělat jinou věc. Abychom tento pocit spravedlnosti minimálně iluzorně dokázali navodit, tak bychom museli kontrolovat a tito rodiče by museli vykazovat, jak peníze, které na to dítě dostávají, jak ho vůči tomu dítěti opravdu použili.

A to si myslím, že ten pocit... Já, prostřednictvím předsedajícího, panu kolegovi Dienstbierovi rozumím, ale myslím si, že ten pocit nespravedlnosti v naší společnosti v různých oblastech, ať už to byla privatizace či cokoli jiného, tak způsobuje dodnes velké problémy. A my bychom skutečně měli budovat systém, který tento pocit odstraní.

To znamená, tento návrh, tak, jak je, si myslím, že k němu směřuje. Byť chápu, že není dokonalý. Ale pak bychom museli administrativně složitě opravdu kontrolovat ty rodiče, kteří se na tom systému dlouhodobě a trvale vezou. Nakonec dneska tu velmi dobrou zprávu pro Českou republiku z pohledu snižování nezaměstnanosti jste zaznamenali. Máme, myslím, že to bylo 4,1 %, nebo takové nějaké číslo, to znamená, těch lidí opravdu nezaměstnaných, těch je stále méně, ale pořád jsou to nějaká procenta.

Nejsou to jednotky procent, ale jednotky rodin. Jsou to procenta. A to si myslím, že stojí tím pádem za podporu směřovat tímto způsobem, a možná jednou skutečně velmi brzy bychom měli přistoupit k dramatickému zvýšení tohoto příspěvku. Je to velmi jednoduché. Když vezmete, že se rodí ročně v ČR zhruba 115, 117 tisíc dětí, kdyby na jedno dítě dostala rodina 4 tis. Kč, tak si spočítejte, že to je nějakých pět miliard, možná 4 nebo 5 tis. Kč, tak bychom byli někde mezi 4 – 6 mld. Kč, což jistě by ČR unesla. Odbourali bychom spoustu jiných dávek a myslím si, že bychom také nastolili určitou spravedlnost mezi těmi, kteří se na budování státu do budoucna podílet chtějí, a těmi, kteří se na něj z různých důvodů podílet buď nemohou anebo také nechtějí.