Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové. Já nebudu opakovat některé důvody, které vedly zpravodaje a také pana ministra k vyjádření určitého nesouhlasu s touto normou, právě z těch důvodů, které jsou legislativně problematické.
Spíše bych obrátil naši pozornost ne k tomu, co je naprosto jasné, to znamená, že znásilnění je znásilnění a ublížení na zdraví, ať už domácí násilí nebo nějaké jiné se musí trestat. Ale naopak bych obrátil pozornost k něčemu, co je určitá rovnováha, o kterou se v právu musíme opírat a hledat samozřejmě spravedlnost. A ta záležitost u nás není taková, jaká byla před 30 lety. Naopak, ta společenská atmosféra k odsouzení pachatelů takovýchto trestných činů je poměrně nesmlouvavá.
Ale pravdou také je, že musíme postupovat obezřetně, abychom neudělali chybu. A teď všichni znáte asi ten příběh toho nařčeného otce, který právě v tom sporu nějakého rozchodu manželů byl obviněn ze sexuálních útoků na děti a také na tu ženu, která se s ním soudila. A skončilo to tak, že ona byla odsouzena z křivé výpovědi, ale myslím, že to trvalo 4 roky. A tento člověk pochopitelně má zcela jistě zničený život. Aspoň tedy na dlouhou dobu, protože na každém šprochu je pravdy trochu. To znáte všichni.
A pak tady někteří předřečníci, nebo spíše předřečnice, velmi správně volali po tom, myslím, že to bylo ve vystoupení paní senátorky Horské, aby ten proces netrval dlouho. S čímž já velmi souhlasím, ale problém je také právě v těch posudcích a v těch, kteří ty posudky dělají. A to je dost velký problém, protože jestliže tady máme renomované psychology, kteří mají razítko soudního znalce, a 4 se v jednom případě od sebe zásadně liší, tak si myslím, že ten problém asi není na straně soudce, ani na straně policisty. Ten problém je, jestliže o té vině či nevině má rozhodnout tento psychologický posudek, či posudek tohoto psychologa, tak pak se musíme dívat na to, kdo ty posudky dělá, jestli tam je všechno správně.
Samozřejmě každý máme své zkušenosti, dokonce někdy i osobní, teď nemyslím z této oblasti, ale z oblasti třeba ekonomické. A pak zjistíte po několika letech, že se znalec, který pro policii dělal posudek, tak si přehodil znaménko a ze ztráty naráz je zisk. A všechno se smaže a po několika letech je to jinak. Ovšem na to potřebujete 4 další znalecké ústavy, buď takzvané, nebo skutečné znalecké ústavy, aby u soudu daný člověk uspěl. A tady je to podobné.
Aby to povídání nebylo až tak jednoduché, tak vám řeknu víceméně jeden pozitivní a jeden negativní příběh, kterého jsem se musel nějakým způsobem coby senátor účastnit, když se na mě strany obrátily. Tak já bych se zastal pana ministra v tom, že se na policii nic nezměnilo. Myslím si, že to není pravda, protože před 30 či 20 lety téměř neexistovala psychologická pomoc, kterou poskytovala přímo policie. Před těmi 30 lety zasahovala policie, šetřila případ a potom se ta osoba, ať už to byl kdokoliv, pokud měla problémy, tak se dostala k psychologovi.
Před asi dvěma lety tam skutečně došlo ke znásilnění, to už je i odsouzené, všechno bylo v pořádku. A když jsem se probíral potom na základě nějakých námitek tím případem, tak skutečně jsem zjistil, že první, kdo u té znásilněné ženy byl, byla psycholožka, kterou poskytla policie. To znamená, že první, kdo se tam dostavil, byla policie. A ti policisté počkali a šla tam policistka, která s ní mluvila, byla vyškolená v této oblasti. A pak to pokračovalo dál a ten případ dopadl podle mě zdárně. Pachatel je odsouzen, dostal nepodmíněný trest, takže šel do vězení.
A myslím si, že to probíhalo, jak mělo. A dokonce to proběhlo asi, co se týká policie a vyšetřování, velmi rychle. Samozřejmě potom u soudu díky nějakým protiposudkům to zase sice trvalo, ale dopadlo to dobře. Ale jak se s tou obětí zacházelo, to si myslím, že policie zvládla na výbornou.
A pak jeden případ z mého sousedství. Přiběhl jeden známý za mnou, večer takhle, s tím, že je vykázán z domu na 10 dní. Co má dělat? Tak jsem mu poradil, že při vykázání je to tak, že se může odvolat. Tak on se odvolal na krajské ředitelství, tak, jak zákon předepisuje. Jinak pro vás ostatní, kdo ten instituce tolik neznáte, vykázání znamená, že ten člověk je vykázán na 10 dní. Ta doba nemůže být kratší. Ta doba nemůže být kratší, ať žádají třeba oba dva ti rozhádaní, atd. Takže pak tam existuje jenom to, že on se odvolá. Může to udělat ještě do třech dnů. Samozřejmě, než se to všechno vyšetří a nastane, tak uběhne v pozitivním případě 7, 8 dní, takže ono to skoro nemá význam.
Ale tady se stalo to, že on pojal za svou milou dívku o 15 či 18 let mladší, s tou měl dítě, nebyli svoji, žili v jeho domě. A pak k něčemu došlo. Já jsem tu paní, protože ona se na mě obrátila také, viděl druhý den. A skutečně si myslím, že měla zarudlou tvář – to dokumentovala i policie – a on byl vykázán na 10 dní. Myslím si, že policie postupovala velmi dobře. Jsou to policisté, nejsou to psychologové, lékaři, nicméně k lékaři ji také poslali, ale postupovali asi tak, jak měli. Nemohli nic jiného udělat, tak ho vykázali na 10 dní. Jemu dovolili, že si mohl vzít auto a v rámci toho vykázání...
***
A v rámci toho vykázání jde o to, že on se nesměl přiblížit na 100 m. Takže mu dovolili si vzít auto, on těch 10 dní pobýval v autě, případně se někam jel osprchovat asi. A vzhledem k tomu, že to je nedaleko od nás, tak se zase za 3 dny na mě obrátil, jestli bych se tam nezašel podívat. A tato mladá dívka, i přesto, že měla dítě, tak v tom jeho domě pořádala celkem znamenité party. Já jsem tam tedy zašel, na základě té domluvy to skončilo. Dokonce to obtěžovalo sousedy, takže došlo k nějaké dohodě.
Ale co je na tom případu nejbolestivější, je to, že byť se to nějak potom vysvětlilo, k soudu to snad ani nešlo, ale došlo k tomu, že ona se potom chtěla vrátit, ale netrvalo to týden, trvalo to měsíce, co bydleli od sebe. A ona se chtěla vrátit, a on už ani přesto, že mají spolu dítě, tak on už to nikdy nevzal zpět. On je dodnes tak zatrpklý, že to dítě k němu dochází jako k otci, on na něj platí, teď už žije s někým jiným. A i když mi řekl, já ji mám rád, ale já jí nevěřím, protože tam došlo k různým poradám. Ona to samozřejmě nevěděla, někdo jí poradil, co má udělat. A on řekl, já se toho bojím a byť ji mám rád, já už ji nikdy nevezmu zpět.
A to si myslím, že je pro mě základním kritériem této směrnice, paní místopředsedkyně, že EU se rozšířila poměrně dost, byť jsme přišli o Anglii, nicméně Anglie proti nám není kulturně úplně jiný stát, ale rozšiřujeme se k těm jižním státům. A teď nemluvím o tom, kde sexuální nebo domácí násilí je normální, takové státy by určitě být v Unii neměly, to je naprosto jasné. Nicméně jejich hlasité projevy, jejich komunikace je trošku jiná, než jsme tady. A víte všichni, o čem mluvím.
To znamená, taková ta jednotná směrnice a jednotný pohled na to, jak se lidé chovají v tom, řekněme, normálním, považují to za normální, to znamená i hlasitost jejich projevu, možná jejich emoce atd., tak ty nemohou být ve světě úplně stejné. Jsem přesvědčen, že by ty základní principy měli z Evropské unie přijmout... Ale ne úplně nějakou kuchařku, podle které se každý stát musí chovat úplně stejně, to je jedna věc, ale to je hlavní, co chci podtrhnout, a co je na tom těžké, na takovýchto normách a na chování státu, který zastupuje u nás oběti, je, abychom nepomáhali rozvratu partnerských vztahů, které mnohdy na základě nějaké emoce, na základě chvilkových chyb, teď, prosím, nemluvím o ublížení na zdraví ani o sexuálním násilí, ale právě o tom institutu vykázání, kde se ti partneři hádají, ti policisté tam přichází až poté, tak aby na základě takovýchto chyb nedocházelo k tomu, že tyto partnerské vztahy, především kvůli dětem, potom jsou nenahraditelně rozbity. A to si myslím, pro mě osobně, že je vůbec nejtěžší na této materii. Pravdu má bohužel, musím říct, paní senátorka Horská, že k tomu musíme být všichni přítomni těm diskusím, které jsou odborné, abychom tu hranici správně našli. Protože každý z nás žije taky v trochu jiném prostředí, byť to prostředí se nazývá domácnost, ale přece jenom se nechováme všichni úplně stejně, zvláště domácnosti, které s tímto nemají vůbec žádnou zkušenost, pak máme takový pocit, že všechno, co je mimo náš způsob chování, je už excesní a už bychom ho pomalu odsoudili. Věřím, že většina z nás, a snad i většina poslanců, domácí násilí nepáchá, nemají tu osobní zkušenost. Ale abychom tu hranici správně stanovili, musíme mluvit s lékaři a s lidmi, kteří, řekněme, tuto zkušenost mají. Ale jde právě o to, aby to naše chování a náš způsob rozhodnutí potom, který sahá do trestního práva, nepomáhal rozvratu rodin, čímž ublížíme potom dětem. A to jsou ti nejzranitelnější. Není to ani ten muž nebo žena, kteří si ubližují vzájemně, ale nejzranitelnější a pro vývoj společnosti samozřejmě, i s ohledem na výchovu, jsou nejdůležitější děti. Děkuji za pozornost.
