Dopředu avizuji, že tento zákon podpořím, byť se mně zdá absolutně nedostatečný. Proč ho podpořím je zřejmé. Zlepšuje to znění, které bylo a dává určitou možnost, aby obranyschopnost státu byla posílena. Nicméně já jsem hluboce přesvědčen, že země naší velikosti, to znamená kolem deseti milionů obyvatel, si nemůže dovolit ten luxus, aby měla jen profesionální armádu. Nutně potřebujeme, aby u nás byla všeobecná branná povinnost, která by byla obdobná té povinnosti, která tady byla za socialismu. Ale samozřejmě nebylo by to na dva roky, ale ta povinnost by byla např. na tři čtyři pět měsíců maximálně. S tím, že mladí muži mohou a musí být, dle mého názoru, připravováni nejenom pro válečný stav, ale pro stav jiného ohrožení státu. Na příklad ohrožení povodněmi, suchem, zkrátka vším tím, s čím jednotky, které tady máme, si např. nemohou poradit s ohledem na počet mužů, které máme u hasičských sborů, policie a u armády.
Jsem dokonce přesvědčen, že dobře vedená armáda a dobře odvedená tato krátká vojenská povinnost pro mladé lidi dnes má ještě větší význam, než to bylo dříve. Protože dříve mladí lidé před desítkami let, což se týká i mě, byli více zapojeni do činnosti a odpovědnosti za rodinu, více fyzicky byli připraveni, nejen díky škole, ale také díky pracím, které museli konat. Což v dnešní době – a to víme všichni a není potřeba to dále rozvádět – u mladých lidí chybí. Chybí jim dovednosti, manuální práce. Většina z nich má velké dovednosti při počítačových hrách či při zvládání počítače, ale když přijde povodeň, tak to – jak víme – nestačí.
Takže toto je důvod, pro který já si myslím, že tento zákon, který – jak jsem ho provázel určitým sledováním na ministerstvu – tyto ambice měl. A pak je postupně ztrácel, až ten výsledek, který tady máme, tak je opět výsledek, chcete-li někdo položit život za vlast, tak můžete. A vy ostatní nemusíte. Ale tomu tak není. Pokud to ohrožení tady bude, tak ta branná povinnost je, ale budeme tady mít zástupy mladých mužů, nebo obecně mužů, kteří tu brannou povinnost budou mít. Nejenom mužů, ale občanů státu tedy, a my nebudeme vědět, kam je zařadit. Tedy armáda ani nebude vědět, kam je zařadit. A já jsem přesvědčen, že pokud už k takovému ohrožení dojde, tak nebude čas na přípravu.
A z toho důvodu nejsem samozřejmě a nenavrhuji, byť pro nás by měl být s ohledem na velikost státu takovým – a zvláště v dnešních dobách – velkým příkladem Izrael. Ale až do těchto řekněme konsekvencí s Izraelem bych určitě nešel. Ale postupně, tak, jak jsem naznačil v úvodu, to znamená ta všeobecná branná povinnost pro všechny na několik měsíců. S tím, že by samozřejmě během let nastupovali na povinné vojenské cvičení, které by mohlo být čtrnáctidenní např. Během 3 – 5 let by to určitě pro náš stát pro výchovu našich občanů bylo velkým přínosem.